Měla jste někdy vůbec jiné než blonďaté?
Měla, a to zelené. To mi bylo asi osmnáct let, a jelikož jsem se obarvila na černou, zkoušela jsem se zpátky přebarvit na blond. Tehdy byly jenom možnosti typu sama doma, takže jsem tak i učinila a druhý den jsem šla do školy jako zelená. Nějak to prostě zoxidovalo. No a ve filmu Trhala fialky dynamitem jsem měla zrzavé vlasy, to mě obarvili. Ale jinak se držím toho, co mi kdysi dávno řekl režisér Jindřich Polák, který se na nás, budoucí herce, byl podívat v prvním ročníku. To bylo zrovna v době, kdy jsem měla svou takovou tu „myší“ barvu. Tenkrát mi řekl, že když nebudu blonďatá, jako bych nebyla. A měl pravdu. Když jsem byla tmavší, nikdo se po mně neotočil, žádná produkce nezavolala. Takže od té doby už jedině blond.
A co chlapi?
Každý muž, když jsem byla tmavá, říkal, že mi to tak sluší, a pošilhával přitom za blondýnkou. Myslím si, že existuje jen pár fajnšmekrů, kterým na barvě vlasů nezáleží. Chápu, že je to věc vkusu, mně se taky spíš líbí silnější než hubenější muži. Ale jinak mi vždycky připadalo hrozně primitivní si vybírat ženskou podle barvy vlasů.
Nejste chlap, jinak byste to musela pochopit…
To máte asi pravdu. Chlap nejsem.
Docela mě překvapilo, že se vám líbí silnější muži. Vždyť vy máte celý život skvělou postavu. A poslední titulek, který jsem o vás v médiích zachytil, byl, že jste zhubla o šest kilo. Máte to zapotřebí?
Já se o postavu starám celý život. A posledních pár let se zabývám hlavně cvičením a zdravým životním stylem. Tím, co jím, kdy jím a jak jím. Dokonce jsem vloni v únoru absolvovala trenérský kurz fitness 1. třídy a nějakou dobu jsem uvažovala o tom, že bych se tím mohla živit. Hodně cvičím, teď jsem se dala na jógu. Kdybych tohle nedělala, mám deset kilo navíc, a to by pro mě byla úplná tragédie. Já totiž nemám štíhlost v genech, přesněji řečeno, neměla jsem nikdy hubené rodiče. A taky, jak se říká, že do tří let se dítěti naskládají tukové buňky, tak mně se jich tam naskládalo hodně. Postarala se o to babička, která mě přecpávala. Na noc mi do postele nosívala chleba se sádlem a s uherákem. To si ještě pamatuju, jak říkala: „Jen jí dejte, vždyť vypadá blbě.“
Ale vy blbě rozhodně nevypadáte…
No jo, ale buňky nashromážděné mám. Sice jsem zhubla šest kilo, ale pořád ne v oblasti, která nás ženy trápí nejvíce. Už pan doktor Plzák říkal, že krása žen spočívá v ideální míře 90-60-90. A já mám 90-80-90. A navíc jsem byla vždycky spíš prdelatá než bezpasá. A proto, když mi před časem byla nabídnuta neinvazivní hubnoucí metoda, šla jsem do toho. Ze začátku opatrně, protože něco podobného už tady kdysi bylo. Ale jsem po třech kúrách a už se mi rýsuje, že bych to časem mohla dotáhnout na 90- 70-90 a možná i na 65! Pan doktor Plzák by ze mě měl radost. Po třech aplikacích mám snad o osm centimetrů v pase míň. Takže doufám, že mám zaděláno na velmi dobrý vztah i práci.
Nedávno jsem se dohadoval s Michaelou Jílkovou, kdo může za to, že ženy takhle hubnou. Ženy řeknou, že to dělají kvůli muži, většině mužů je to ale, podle mého názoru, úplně jedno. Jak to máte vy?
Já to dělám kvůli sobě, kvůli dobrému pocitu, který pak mám. Když má žena ze své postavy dobrý pocit, to znamená, že si sedne a nic jí „nepřetéká“, může si na sebe dovolit vzít úplně jiné oblečení a úplně jinak se taky chová. Koketuje jinak. Alespoň já to tak mám. Takže to dělám pro sebe a z toho dobrého pocitu se pak okolo mě točí svět.
A co třešnička na dortu? Když po vás koukají muži?
Víte, co jsem zjistila? Že mě víc jako ženu potěší, když mi žena řekne: „Páni, ty jsi ale zhubla.“ Ona totiž ví, kolik „dřiny“ se za tím skrývá. Samozřejmě, nemluvím tady za dvacetileté slečny, pro které je normální nejíst, a proto jsou pořád hubené. Ale náš metabolismus se neustále zpomaluje a ženy mají s věkem pořád častěji dvě skříně – hubenou a tlustou. V jedné mají šaty, do nichž se nevejdou, a pořád doufají, že se jim to podaří. Když se do ní dívají, vzpomínají, jaké to bylo, když byly štíhlé jako proutek. No a pak mají skříň, kam si věší nové věci, do kterých se právě dostanou. Notabene my „mediálně fungující osoby“ to řešíme stokrát více, protože fotka a kamera přidávají šest, někdy i více kilo. A to je další boj.
Kolik skříní máte vy?
Já jsem se potatila a mám jenom jednu. Tlustou i hubenou jsem úplně vyhodila a ve skříni mi zůstaly společenské šaty, které už mám delší dobu od Tatiany Kovaříkové, které ale nedopnu. A to byl taky hlavní důvod, proč jsem šla na ten přístroj. A ještě mám od ní nové šaty, které mi ušila schválně tak, abych je zatím nedopla, ale až je dopnu… A pak už mám jen věci na sport. A ještě jedny džíny, které bohužel obléknu vždycky. Mají prostě vychytaný střih. Takže tlustou skříň nemám a už si ji zařizovat nebudu. Já nechci být nikdy tlustá.