Je dvanáct hodin. Napadá mě, kdy má vlastně rádio prime-time?
Ráno a dopoledne. Důležité je už ráno, kdy lidi vstávají do práce, čistí si zuby, sedají do svých automobilů, jedou do škol, do zaměstnání. A přitom mají zapnuté rádio. Vrchol křivky je kolem deváté hodiny třicáté čtyřicáté minuty, pak se nějakou dobu drží nahoře a od jedenácté hodiny začíná křivka poslechovosti pomalinku klesat.
Než začnete ráno vysílat, uděláte si třeba kafe do oblíbeného hrníčku?
Jsme obětí rituálů, každý nějaký máme. Já nejsem výjimkou. Začnu doma – probuzení dcery, probuzení syna, manželky, pochování syna, protože je ještě malinkatý, vypravení. Přijdu do rádia, pročtu si noviny, které mi první padnou do ruky. To než se mi nastartuje počítač. Na něm udělám rychlou přípravu na vysílání a ještě před tím vším jdu do naší minikuchyně, kde si uvařím ranní rozhlasovou kávu. A pak už jdu do toho.
Takhle to dopadne, když požádáte Vlastu Korce, aby vám poslal fotky, kdy je ve svém živlu. Na dvou z nich je v autě. Poprvé, řádně obalen blátem, ve svém offroadovém speciálu. Podruhé, když musel dávat pozor, aby ho daleko od domova nepopíchaly kaktusy. 
Nabídl jste mi bábovku. Není to pro hosta nebezpečné? Co když mu zaskočí? Je vůbec něco, co během vysílání nesmíte?
Měli jsme tady experta, který vylil vodu do mixážního pultu, což je docela drahá záležitost. Proto je zakázáno brát si nápoje a jídlo do studia, nesmí se tam ani telefonovat. Je tady určitý práh tolerance, kterého si velmi vážím a velmi ho respektuju, protože vím, že stačí chybný krok a tolerance se může vytratit.
Jak se člověk stane mluvčím Gottlandu. Dostal jste lano, nebo jste prošel konkurzem?
To bylo úplně jinak, dostal jsem se k tomu, jako slepý k houslím. Honza Moťovský, můj výborný kamarád, přišel na myšlenku, že založí Gottland. Když jsme tak zase jednou seděli a popíjeli, tak mi říká, že budu tiskový mluvčí. A já na to, že se musel zbláznit, že nemám tu ambici, nechci to dělat. Po sedmi minutách mě ukecal. Řekl jsem, jasně, s tebou do toho jdu.
A potřetí jako pyšný táta a manžel Magdalény, o níž říká: „Jako novinářka vyměnila světové módní přehlídky za roky života s našimi dětmi. Je pro mě borec.“ 
To musela být docela zajímavá zkušenost, ne?
Já jsem byl vždycky na jedné straně barikády, díky svým projektům v divadle, v rádiu, v televizi. A najednou jsem začal komunikovat s druhou stranou. Tak jsem vlastně zjistil, jak všechno funguje, kdo z těch novin zlobí, s kým by se mělo spolupracovat, na koho si dát pozor, koho autorizovat... A kromě toho všeho jsem měl ještě tu úžasnou možnost dostat se až ke Karlovi. To je pro mě taky obrovská zkušenost, za kterou vlastně vděčím Honzovi Moťovskému.
Pro mě byl vždycky zážitek sledovat Karla Gotta při práci. Mám ho za absolutního profesionála se vším všudy.
Jedna historka za všechny. Otevírali jsme Gottland, byla to veliká sláva, střídaly se tam televize z celé Evropy, noviny, neuvěřitelný humbuk. Kolem čtvrté hodiny jsme končili, Karel už byl hodně unavený, není se co divit. Ještě jsme si dávali kafíčko, abychom to zhodnotili, a pak jsme Karla doprovázeli k autu, protože přijel jeho řidič Olda. Karel už bral za kliku auta, otevíral... A najednou dobíhal pán v montérkách a volal: „Mistře, Mistře, můžu si vás vyfotit?“ A já čekal, že řekne „Příště“ nebo něco podobného. Karel se otočil a pravil: „Ale samozřejmě.“ A to není všechno. Ten kluk koukl a říká: „Ježíš, Mistře, promiňte, já mám plnou paměť.“ A snad dvě minuty si ji promazával. Pak si Karla vycvakl a řekl: „Děkuji“. A Karel odvětil: „Prosím, rádo se stalo.“ Pak teprve odejel. V tom vidím to jeho „božství“.