Na náš rozhovor jste dorazila krátce po dovolené. Vypadáte báječně, kde jste to vlastně byla?
Na indonéském ostrově Bali. Jela jsem tam s jógou. Cvičím už několik let ve studiu, které se jmenuje Yogata. A holky pořádaly čtrnáctidenní kurs, kdy jsme ráno cvičili a večer a v noci cestovali po městech, která jsou s jógou spojená. A poslední čtyři dny jsme surfovali. Byla jsem tam s kamarádkou a herečkou Natálkou Řehořovou a bylo to pro mě hrozně moc. Tady v tom shonu člověk nestihne cvičit dvakrát denně, nebo aspoň hodinku a půl.
Vy prý máte jógu po mamince.
Ano, maminka mě k ní dovedla. Předcvičuje ji v Kolíně už přes třicet let. To znamená, že dávno předtím, než jsem se narodila, mamka jógu cvičila. Sama jsem začala chodit cvičit někdy v deseti letech, ale ne pravidelně, sem tam s kamarádkou.
Cvičíte ještě někdy u maminky?
Zrovna dnes odjela do Krkonoš, kde s kamarádkou – léčitelkou Ivou Vokáčovou – vedou víkendový kurs. Ani nevím, co tam všechno dělají – určitě „reflexku“ a cvičí jógu. Kdybych nehrála, jela bych hned s nimi. Mám to moc ráda, protože najednou na tři dny úplně vypnete a jenom cvičíte jógu. A mozek vám začne fungovat na úplně jiných principech, vyklidňuje se. I tady v Praze jsem jógu vyhledala proto, že mi hrozně tenhle styl pohybu chyběl. Ten klid, který mi jóga přináší, práce s dechem a práce se sebou samotnou...
Umíte si představit, že byste třeba na půl roku odjela meditovat do kláštera?
Umím, o tom, že bych vyrazila někam do ašramu, jsem už mockrát přemýšlela. Ale vypadnout teď na půl roku, to nejde. Třeba se jednou dostanu do situace, kdy si to budu moct dovolit. Dva, nebo tři měsíce jenom meditovat a cvičit – to by bylo úžasné.
Zvláštní je, že si pod pojmem jogín představím muže, ale u nás jógu cvičí hlavně ženy…
Napadá mě, že se tady možná muži stydí. Na Bali to taky bylo docela legrační – dohromady dvacet žen a čtyři muži. Když jsme se s kamarádkou trhly a jely jsme k moři surfovat, tak tam to bylo opačně. Většina kluků a asi tři holky.
Měl jsem pokušení se zeptat, se kterou slevovkou jste na to Bali jela. Jak jste na tom vůbec se slevovkami?
Nijak. Koupím si to, co momentálně potřebuju, a neprojíždím si internet, abych si koupila ve slevě něco, co navíc třeba momentálně vůbec nepotřebuju. Nejsem typ člověka, který sedí u počítače a hledá, kde mají co se slevou. Zrovna dneska mi volala paní od telefonního operátora, že jsem vyhrála cosi, snad tablet. A že se kvůli tomu musím dostavit na nějaký večírek. Hned mi začala vyjmenovávat, co všechno musím udělat, abych ten tablet dostala. Tak jsem jí řekla, že už jeden mám a další už nepotřebuju. Byla z toho úplně vyděšená.
Kde jste brala inspiraci pro Martu?
To není zase až tak složité. Navíc jsou tam spíš situační fóry než fóry, které by vycházely z reality slevového portálu.
Jak moc byl pevný text? Bylo tam hodně improvizace?
Právě, že tam bylo až moc pevného textu. Když jsme se teď domlouvali, jak budeme dělat druhou řadu, mluvil scenárista Péťa Kolečko o tom, že by byl moc rád, kdybychom měli víc prostoru pro zkoušky. Nestíhali jsme, nebyl čas to nazkoušet. A navíc toho bylo napsáno víc než na čtyřicetiminutový formát, takže bylo potřeba to všechno hnát dopředu.
Byla byste schopná tuhle práci dělat?
To bych asi vůbec nezvládla. Někdy sice toužím po určitém řádu, abych ráno vstala a šla třeba na jedno místo, kde bych byla určený počet hodin... Nějaký řád by se určitě hodil, protože, co se praktických věcí týče, jsem absolutně neschopná. Ale myslím si, že jako herečka dělám tu práci, kterou dělat mám. Že jsem na správném místě.
Vždycky jste se živila jako herečka? Nikdy jste nebyla ani na brigádě?
Samozřejmě, že jsem byla na brigádě. Ve třeťáku jsem dělala za barem, v sedmnácti jsem byla dokonce tři měsíce za barem v Londýně. Taky jsem v Londýně uklízela baráky. Podívala jsem se díky tomu do spousty domů a hrozně mě bavilo koukat se do domácností – čistých, vymydlených. Oni většinou měli uklizeno ještě předtím, než jsem tam přišla. Nebo jsem žehlila starším dámám, protože jsem potřebovala prachy. Naši mě tam tenkrát poslali na zkušenou. A udělali moc dobře.
Jak se stalo, že měla najednou Bára Poláková vyholenou půlku hlavy? Zanevřela proto na kadeřníky, nebo se jim stále ráda svěří do péče? A když hraje, potřebuje tu a tam tahák? To a mnohem více si přečtěte v nové Vlastě 24/2014!