Momentálně máte poměrně výraznou roli v seriálu Ulice, kde hrajete Adrianu – lehkomyslnou, chaotickou manipulátorku. Máte s ní něco společného?
Adriana je můj naprostý opak, ale díky ní jsem se právě naučila určité lehkosti v řešení životních situací. Že je někdy lepší netlačit na pilu a brát věci s humorem a moc to neřešit. Za to jsem jí moc vděčná. U Adriany je problém v tom, že má tyhle vlastnosti vyhnané do extrému.
Adriana nyní prožívá těžké období. Zemřela jí matka a dochází jí, že kromě dědy vlastně nikoho nemá. Přiměje ji to zamyslet se nad sebou?
Je to hodně zlomové období a myslím, že už teď je vidět, že to Adrianu proměňuje k lepšímu, ovšem nevím, jestli ji její minulost nedohoní. Když je člověk zapletený v drogách a ve špatné partě lidí, často, i když už se sám snaží změnit, okolnosti minulého života ho nechtějí pustit, a pokud nic jiného ještě vybudovaného nemá, tak se návrat do „normálního“ života často nepovede. Jak to dopadne s Adrianou, ukáže teprve čas.
Adriana (Šárka) se svým seriálovým dědou Vlastimilem Peškem a již zesnulou matkou Klárou.
Kromě Ulice hrajete i v divadle. V jakých představeních a kde právě účinkujete?
V představení Bluff v Divadle v Celetné. Ve Studiu Dva ve hře Hlava v písku a ve Studiu Hrdinů v představení Krev Wälsungů. Dále pak od 23. května na Fringe festivalu v anglickém představení Cat Black, kde budou i titulky pro české diváky a který se pořádá v Divadle Kampa. Zapomenout bych neměla ani na Letní shakespearovské slavnosti a Veselé paničky windsorské a na hru Dekameron na otáčivém hledišti v Českém Krumlově.
Váš strýc je herec Lukáš Vaculík. Jak moc vás ovlivnil v záměru stát se herečkou?
Těžko říct, možná tím, jak jsem vyrůstala vedle něj a věděla, že je slavný, přišlo mi být hercem nebo herečkou jako něco naprosto přirozeného. Nikdy jsem neměla takové ty chvíle úžasu, když člověk potká celebritu, protože jsme jednu měli doma. Ale čím jsem starší a poznávám, kolik tvrdé práce stojí být dobrým hercem nebo vůbec být výjimečný ve svém oboru, tím víc začínám být v rozpacích a rozechvělá, když se teď potkám s někým, koho si profesně vážím.
Šárka vystudovala Pražskou konzervatoř, nyní studuje autorskou tvorbu na DAMU.
Které z českých herců tedy obdivujete? Je to například i Hana Maciuchová nebo Rudolf Hrušínský, se kterými hrajete v Ulici?
Ano, to určitě! Ale také třeba Dana Syslová nebo Martin Hofmann nebo mě teď ještě napadá Vilma Cibulková, se kterou jsme se na place skoro nepotkaly, ale často jsme si povídaly v zákulisí a já jen hltala její zkušenosti a zápal pro věc. Ulice je plná herců, od kterých se učím, ať už přímo v práci s nimi, nebo na jejich přístupu k práci. Jak poctivě a naplno pracují a jak si své postavy dotvářejí.
Pojďme trochu nakouknout do vašeho soukromí. Jste zadaná?
Já jsem pořád zadaná. (smích) Ba ne, ale jsem asi typ na vážnější známosti, zatím se mi nepovedlo s někým chodit třeba jen měsíc. A popravdě řečeno, asi bych to ani nechtěla! Jsem vztahový člověk, mám ráda pevné, hluboké a stálé vztahy a myslím, že nejhlubší pouta se tvoří také díky času, čili nerada vzdávám boj, zejména pokud nás může ještě někam posunout, a třeba k lepšímu. S mým nynějším přítelem jsme spolu teď tři roky. A jsou to teda dost dobré tři roky. (smích)
Co vlastně od života očekáváte?
Vlastně je to docela jednoduché. Chci prožít šťastný, vášnivý a hodně hutný život.
V Českém Krumlově hraje v Dekameronu.