Marta Vančurová: Pozornost nemám moc ráda

Zábava 19. července 2014

Marta Vančurová patří mezi herečky, o kterých by si čtenářky jistě rády sem tam něco přečetly, ale mají smůlu. Paní Vančurová s rozhovory šetří jako se šafránem. V případě Vlasty ale udělala výjimku.

Když jsem na vás dostal spojení, říkali mi, že mám na vás být hodný, protože jste taková plachá.

Plachá? Já nevím, co to znamená. Je fakt, že nemám ráda moc pozornosti. Řekla bych dokonce, že čím dál tím míň. Ráda pracuju, ráda něco udělám, to mě těší. A to všechno kolem už mě tak nebaví. Nemusím to.

Bylo to někdy jinak?

Ne, brala jsem to tak, že publicita patří k mé profesi. Ale čím je člověk starší, tím si víc hlídá soukromí. A čím jsem starší já, tím mám větší chuť mlčet. Kdysi se mě někdo ptal, jakou mám ráda muziku. To bylo zrovna v době, kdy jsem začala nesnášet techno. Znělo všude, z oken, z aut. Byla jsem z toho vždycky úplně nemocná. Tak jsem na tu otázku odpověděla, že mám ráda ticho. A pak jsem zjistila, že v automatech v hospodách, kam si lidi chodili zmáčknout oblíbenou muziku, měli skutečně i desku nazvanou Ticho. Moc mě to potěšilo. Že na mě někdo myslel…

A zkusila jste si ji zmáčknout vy?

Nezkoušela. Ale muzika je při jídle krásná. Ne takové ty strašné dupárny, co mi lezou na nervy. Já jsem kdysi točila v Japonsku, kde pouštěli k jídlu vážnou hudbu. To se tak hezky jedlo a bylo...

Jak se točí v Hollywoodu, si dokážu představit. Jak to ale probíhá v Japonsku?

Některé detaily a zvyky jsou jiné než tady, ale v podstatě film voní všude stejně. Jak se začne pracovat, tak rozdíly nenajdete.

Když vám nabízejí roli ve filmu, jak moc studujete scénář?

Pro mě to byl vždycky základ. A taky kdo bude režisér.

Stala se někdy při natáčení situace, na kterou nezapomenete?

Točila jsem jeden film na Slovensku a tam jsem se málem zabila. Hrála jsem závodnici na motorovém člunu a u Bratislavy se skutečně konal evropský závod. A protože filmaři chtěli využít skutečné atmosféry, která se těžko nahrává, čekali, až závody skončí, že jako ještě zachytíme diváky na mostě a atmosféru. Že vjedu na Dunaj a oni mě natočí. Závody skončily a já skutečně vyjela na řeku. Jenže v tu chvíli zpoza pilíře asi 100 metrů vzdáleného ode mě vyrazil motorový člun, ve kterém jako by nebyl nikdo. Jel po proudu, já vyjela kolmo na řeku, a netušila jsem, že se blíží. Pak jsem se tím směrem podívala a už nic nevím. Přejel mě.

Kde se stala chyba?

Maďarský závodník měl mechanika, který hned za cílem vlezl do lodi a něco tam spravoval. Takže se nedíval, nevěděl, že někdo vjede na vodu, a já zase netušila, že on pojede. Bylo to ošklivé. Týden jsme netočili, protože jsem jela domů dát se nějak dohromady. Naštěstí z toho byl jen otřes mozku a jedna strašlivá podlitina. Když jsem se vrátila, tak jsme to točili znovu. Přiznávám, že jsem měla co dělat, abych to zvládla.

Měla jste někdy místo sebe dublérku?

Ne, nebylo proč. Nepamatuju si.

Takže takové věci, jako je jízda na koni, zvládáte?

Já jsem na koni nikdy nejezdila. Učili jsme se to ve škole, měli jsme na to kurz, ale ve filmu jsem to nikdy nepoužila. Při natáčení pro Laternu magiku jsem jezdila se saněmi jako Sněhová královna, ale to jsem seděla na kozlíku, ne na koni. Přijeli dva chlapi ze Slatiňan, přivezli dva hřebce, nevycválané, černé, krásné, se sáněmi, já jsem si sedla dovnitř, oni mi trošku řekli, jak a co, a už se točilo. Naštěstí koně byli moc hodní.