Pavlína Moskalyková: Před geny člověk neuteče

Poprvé jsem se potkala s Pavlínou Moskalykovou Solo, když jsme točili dokument o jejím tátovi. Právě dokončila poslední řadu Četnických humoresek. Bylo to v létě na Malé Straně v Praze. Přiběhla tenkrát rozesmátá s košíkem borůvek. „Nedáte si? Já je miluju...“ Nedala se zastavit, člověk měl pocit, že má někde dynamo. Teď když jsme se sešly znovu, a opět na Malé Straně, jsem měla pocit, že neuběhl ani den, co jsme se neviděly.

Pavlíno, u vás se nedá začít jinak než tátou...

Samozřejmě. Člověk před geny neuteče. Vždycky budu dcerou svých rodičů, stejně tak jako moje děti obětí mých genů. Když jsem se hlásila na FAMU, tak jsem to tátovi neřekla, dozvěděl se to, až když mě vzali. To samé letos udělala moje dcera. Nikdy mi nedala číst svůj přijímačkový esej na univerzitu, našla jsem kopii v koši u psacího stolu a bylo to celé o jejích českých kořenech a její mámě, která je její inspirací. Člověk musí sám v sobě najít svůj talent a pěstovat si ho.

S tátou jste často spolupracovala a začala jste hodně mladá, ale je vidět, že jste „na to měla“.

Když o tom tak dneska přemýšlím, tak táta pro mě udělal nejvíc tím, jak jsme spolu hezky při práci vycházeli. Jako partneři. Nedal se přehlédnout, byla to velká osobnost, a mě je taky plno. Ale dohromady se to nějak vynulovalo a pracovně jsme spolu vycházeli naprosto skvěle. Zato když šlo o hlouposti, třeba jak uvařit segedínský guláš, tak tam jsme se neshodli nikdy.

Vy jste většinou psala scénáře, on je režíroval. Kdo vyhrál při neshodě mezi režisérem a scenáristou?

Jasně že táta. Věřila jsem mu jako režisérovi. I když bylo pár momentů, kdy jsem mu řekla, že takhle to nejde, a on to skutečně respektoval, a někdy to dokonce i přetočil. Věřil mi. Chtěl, abych napsala pilotní díly všech tří sérií Dobrodružství kriminalistiky.

V titulcích ale nejste u všech dílů, které jste napsala.

Tenkrát to nešlo. Podepsala jsem Několik vět, takže jsem měla zákaz. Tak má na prvních dvou scénářích titulek táta. Musel to přikrýt.

I s režií jste začala velkolepě. Pamatuji se přesně, jaký dojem na mě udělalo, když jsem viděla televizní film Ryba ve čtyřech. Tenkrát jsem si myslela, že to režíroval nějaký slavný a zkušený bard. A to obsazení! Rudolf Hrušínský jako sluha a dámy Bohdalová, Fialová, Bohdanová jako tři neprovdané sestry...

Při FAMU jsem si hledala praxi, ale ve filmu jsem pracovat nemohla, natáčení zabere moc času a já byla na denním studiu. Tak jsem si přivydělávala jako skriptka v televizi v hudebním, dětském i dramatickém vysílání. A měla jsem štěstí. Pracovala jsem tenkrát s chytrými režiséry, kteří byli zároveň profíci. Filip, Dudek, Ráža, Eisner, Adamec, Podskalský, Sadková, Hrubín a další. Vůbec všichni tenkrát byli profíci. Pražská televize bylo místo, kde se samozřejmě kromě politických blábolů a hloupých zpráv dělalo umění. Hrály tam herecké hvězdy, co uměly hrát a měly co hrát. A já seděla vedle nich, mladá a dravá a čerpala zkušenosti. Dobíraly si mě. „Tak co, kdy už budeš hotová? Kdy už budeš točit sama?“

Takže jste začala Rybou ve čtyřech?

Nejdřív jsem natočila úspěšný Případ Kolman s Vladimírem Dlouhým. Půvabná Ryba ve čtyřech byla až potom, ale těší mě, že i na českých filmových fanouškovských serverech, kde je tak těžké dostat slušné hodnocení, to hodnotí velice vysoko.

Velký kus života byly Humoresky…

S přestávkami asi deset let. A jsem za něj vděčná z mnoha důvodů. Že jsme mohli pokračovat s tátou na dalším projektu, tenkrát českém, pro českého diváka. Domluvili jsme se, že uděláme český seriál s českým strážmistrem potom, co se povedl český díl v Kriminalistice. Když se u táty objevil kriminalista Michal Dlouhý, který pracoval na disertační práci o českém četnictvu a skutečných případech, tak to táta přinesl do Brněnské televize, protože pražská to nechtěla. Dodnes nechápu, že tehdejší ředitel Drahoš měl vizi a kuráž dát takový monstrózní projekt do výroby. Musel asi tátovi hodně věřit. Táta je duchovní otec celého projektu, a to mu už dnes nikdo nesebere.

To už jste žila v Americe, vdaná a se dvěma malými dětmi...

Můj muž to se mnou nikdy neměl lehké. Ví, že rodinu miluju, ale také miluju svoji práci. Přiznám se, že to není lehké žít a pracovat na dvou kontinentech najednou. Ne tak kvůli času, ale ty dvě kultury se moc neslučují. Ale za dobrou prací musí člověk někdy až na konec světa. I když to znamená, že bude točit po sedmnácti hodinách letu přes celou zeměkouli a cestě televizním povozem po rozbité D1.

Co vás dělá v práci šťastnou?

Výsledek. Když mám pocit, že po mně něco zůstane, nebo mám radost, jak jsem to pěkně zvládla. Což je podle mě základ pracovní etiky. Poslední dobou dělám ve Státech hodně charitu zaměřenou na rodiny bez prostředků, na oběti násilí nebo na služby dětem a mladistvým. Rodin, které skončí na ulici, kvůli zdražujícím se nákladům na existenci, stále přibývá. Spoustu rodin dělí od bezdomovců jen několik měsíčních platů. V USA je stále ještě zdravotní péče luxus, na který spousta lidí prostě nemá. Znám několik případů, kdy kvůli drahé a dlouhodobé léčbě rakoviny svého dítěte rodina skončila na ulici.

Jak jim konkrétně pomáháte?

Pomůžu jim sehnat dočasné bydlení, nábytek, terapii, oblíknout je a připravit na pracovní pohovor. Když se dostanou z nejhoršího, je to krásný pocit, který mě vnitřně obohacuje, a cítím, že dělám něco nejen pro druhé, ale i pro sebe. Člověk nemůže v životě jen brát, musí taky dávat.

Co vaše natáčení v Česku?

To je moje láska, protože mám ráda českého diváka. Je chytrý, vzdělaný i přesto, že mnohá média soustavně pracují na tom, aby nám úplně zblbnul po americkém vzoru. Ale on se nedá, a když mu předložíte něco, co má smysl, je opravdu vděčný a dá vám to patřičně najevo.

Píše momentálně Pavlína Moskalyková něco? Kde se cítí doma? A s jakou filmovou hvězdou se zná? To si přečtěte v nové Vlastě 40/2014!