Máte pro nás zprávy z budoucnosti?
Na kongresu jsme měli účastníky z 86 zemí a snad všechny významné neurochirurgy. Přijeli k nám také kolegové z obrovských výzkumných týmů, protože dnes už neexistuje, že by vědec seděl v maringotce a vymyslel dynamit. Z Los Angeles, z Berkeley v San Francisku a další z Curychu. Vedle neurochirurgů zde působí také fyziologové, radiologové, ale i lidé z technických oborů. A zdá se, že naše budoucnost je v modulaci nervového systému. Elektroda, podobný stimulátor jako znáte z kardiochirurgie, se zapojí do určitého centra v mozku a najednou zjistíte, že dokážete divy.
Stimulátor nakopne neurony a tělo pak začne poslouchat?
Přesně tak. Už běží několik klinických pokusů, například u Alzheimera, deprese a obezity. Teď už víme naprosto bez pochyb, že mozek řídí absolutně všechno, co se v organismu děje. Včetně imunity. Zásluhou funkční magnetické rezonance a pozitronových emisních tomografií umíme najít, kde se v něm co odehrává, která část je za co zodpovědná. Například hippokampus, část spánkového laloku, se jasně podílí na paměťových procesech. Když se tam dá elektroda a nějak chytře se stimuluje, tak se dotyčnému zlepší paměť – a máme pomoc na Alzheimera. Existují centra sytosti, budete-li je stimulovat, najednou dotyčný nebude přibírat, z tlouštíka se stane hubený. A naopak. A hle, máme léčbu na mentální anorexii.
Takhle snadné to bude?
Až tak ne, trochu přeháním. Má to své mouchy. Když tam pustíte 51 hertzů, tak pacient hubne, když tam pustíte 49, ztloustne. To víme ze studií na opicích. Vše toto je ve stadiích mezi laboratoří a klinickou praxí, rutinně se modulace používá jen u parkinsonského onemocnění. Jakékoliv jiné využití bude vyžadovat velkou opatrnost. Nejen medicínskou, ale i etickou. Důležité asi také bude, kam přesně stimul zasáhne. Aby se třeba z dotyčného nestal násilník, kdyby lékař zasáhl centrum agresivity... Jistě, kdybychom už dnes uměli tak přesně definovat cíl, máme vyhráno. V nervovém systému dokážeme být na milimetr přesní. To je ale pořád šíleně málo! A také ještě nejsme tak daleko, abychom věděli, že když necháme člověka hubnout, neuškodíme mu na jiné frontě. Ale je to nepochybně budoucnost neurochirurgie.
Co váš obor a populární genetika?
Jednoho krásného dne snad díky genetice zmizí nádory, a to nejen ty „naše“ mozkové, protože budeme schopni manipulovat genetickou výbavou. Pak možná zmizí i úrazy hlavy, protože odstraníme to, čemu říkám gen blbého řidiče.
Něco takového existuje?
Ne až tak, ale kolegové z Glasgow našli gen, který je víceméně zodpovědný za to, v jakém stavu přežijete poranění mozku. Máte třeba dva identické úrazy mozku a jeden zraněný přežije bez následků, zatímco druhý se s nimi bude potýkat. A může za to přítomnost, či absence určitého genu. Genetika stojí za vším a jednou medicínu zruší. Ale nebude to zítra. Zatím nemá léčebný význam, nyní jen dělá prognózy. Dokážeme určit, jak dlouho pacient s nádorem mozku přežije, zda jiný po úrazu mozku bude žít, či zemře. A tím to bohužel, nebo naštěstí, zatím končí. To naštěstí říkám úmyslně – genetické manipulace by nejspíš zcela změnily etické vzorce lidstva a mně je dobře v našich hodnotách a v našem trochu zatuchlém renesančním úpadku.
Můžete přece ohroženým lidem říci, aby na základě svých genetických předpokladů upravili životní styl a neškodili si...
V případě mozku to moc nejde. Jediný prokazatelný rizikový faktor je vysoký krevní tlak. Ale neovlivníte, jestli vám vyroste mozkový nádor. Záleží, jakou máte genetickou stavbu, a když je určitého typu, tak organismus ten nádor vytvoří. A to samé při úrazech mozku. Co je jednou zničené, je zničené navždy. Můžete se koupat v kmenových buňkách, ale lidi po poranění míchy se ani díky tomu nerozchodí.
Kmenové buňky vůbec vidíte skepticky, nebo se pletu?
Velmi skepticky. Myslím, že jsou zatím Cimrmanovou slepou uličkou. To, co funguje v experimentu, dost často nefunguje v klinické praxi. A kmenové buňky zatím moc nefungují ani v experimentu. Přinejlepším bych je označil za „slibné“. Použít je v klinické praxi u jakéhokoli postižení centrálního nervového systému je zatím jen obchod s nadějí.
Ale výzkumy pořád běží.
Už se objevilo velké množství různých věrozvěstů, kteří tvrdili, že mají řešení, ale pořád platí, co napsal Imhotep, stavitel a lékař jednoho z nejstarších egyptských faraonů. Na papyrus výborně popsal poranění míchy a dodal: „Je to nemoc, se kterou nebudu bojovat.“ A my sice dnes můžeme bojovat, ale určitě nevyhráváme. Na to nestačíme. Ostatně na kongresu jsme měli světové eso na poranění míchy a ani on kmenovým buňkám nevěří.
A co kromě zmíněných elektrod v mozku fungovat může a bude?
Neuroprotézy. Jde o počítačová zařízení, která dokážou překlenout třeba defekt v míše. Viděl jsem slepého, který měl kamerky na brýlích a stimulátory ve zrakové kůře, jak řídil auto a zacouval si do garáže. Tam bude budoucnost spíš než v kmenových buňkách. Už několik let o takových možnostech víme, ale až teď jich budeme moci využít. Díky lepším znalostem, kde co v mozku je, lepším možnostem jej stimulovat a modulovat. Navíc se již vyvíjejí zařízení, která mají schopnost sebeučení. Zcela ochrnutý pak může pohybovat kurzorem počítače. Lze si snadno představit praktické využití.
Velké operace, při kterých se odstraňuje polovina mozku, už patří minulosti?
Tyto heroické operace skončily v devadesátých letech, míříme k čím dál větší jednoduchosti a šetrnosti operativy. Už dlouho platí, že neoperujeme za každou cenu. Máme radiochirurgii, endovaskulární techniky. Chirurg odstraní hlavní masu nádoru, zbytek v kritických oblastech se ozáří gamanožem.
Ale operace páteře asi budou věčné. Přece jen, kdo dnes nemá problém s ploténkami...
To je pravda. Já dokonce tuhle oblast nemám moc rád. I přes úžasný technický rozvoj v oblasti různých implantátů. Páteř je fascinující, ale děsí mě, že se dnes operuje až moc. Operace by měla být až to poslední, když všechny ostatní metody selžou. Neexistuje zkažená operace páteře, ale špatně indikovaná. Lékaři mnohdy operují snímky, ne reálného pacienta. To u nás na klinice nedovolím.
Znamená to, že operatér pacienta předtím nevidí?
Základ je, aby s ním mluvil, aby si ho sám vyšetřil. Aby věděl, že to, co ukazují snímky, odpovídá potížím nemocného. Na rezonanci jsou degenerativní změny na páteři po padesáti letech věku víceméně u každého. A každého už záda někdy bolela. Ovšem nález na MR může být sice patologický, například poškozená ploténka, ale člověk s tím normálně žije, nemá žádné velké potíže, žádné výrazné bolesti. Operovat v tomto případě je neštěstí. Je lepší dotyčného jen sledovat, doporučit rehabilitaci, životosprávu, občas analgetika.
Vy ostatně máte i „sledování pacienta“ jako speciální výkon.
Je to legitimní léčebný postup a je výborný, ten mají lidi rádi. Nejlepší operace je žádná operace. Ale víte, když člověk přijde k doktorovi, chce taky nějaký zákaz. Takže já musím nejprve něco zakázat a teprve potom je paní spokojená a bude jí stačit, když ji budeme pouze sledovat.
Co zakazujete?
Třeba ringle.
Prosím?
Ringle. Říkám s vážnou tváří, že obsahují alakaloid ringlamin, který by mohl škodit. To je samozřejmě nesmysl – ale zabírá.