Objektivně se nic tak moc zlého neděje. Mají dobrou práci, děti jsou zdravé, manžel alespoň občas vypomůže, rodiče se taky jakž takž drží. Že se cítí mizerně, se tak vlastně bojí říct. Doma i kamarádkám. Vždyť by to bylo rouhání! Nakonec to odnesou na zdraví.
Elektrárna na suchu
Lékařka Helena Máslová z pražského Centra psychosomatické péče vymyslela kvůli sendvičovým ženám pomůcku, na které jim demonstruje, v čem jejich problém vězí. A že mají důvod požadovat změnu. „Rodina je vlastně energetický systém, který se dá přirovnat k elektrárně. Jsou tam nějací dodavatelé paliv – což jsou peníze, práce a taky vzájemná pozornost, a pak jsou tam odběratelé, tedy něco jako elektrospotřebiče. Systém musí být vyvážený, jinak v něm poklesne energie do té míry, že fungovat přestane.“
Malé libido, velká nadváha
Protože jediným dodavatelem, který se nikdy na nic nevymlouvá a jen dodává a dodává, jsou ony samy, v elektrárně sendvičových žen zbývá energie sotva na běžný provoz. A není divu, že na výpadek zdrojů doplácejí jako první. „Typický zdravotní problém, který u nich diagnostikuju, je myom v děloze, protože chtěly ještě jedno dítě, ale už se nevešel další elektrospotřebič do systému. Pravděpodobná je i hypofunkce štítné žlázy, to kvůli setrvalému stresu, a nadváha, aby to všechno vydržely. Leckdy mají také problémy s libidem, protože sex patří do aktivit zbytných, tedy těch, které provozujete, když máte baterky nabité,“ říká Helena Máslová. To všechno obvykle provází ještě to, co bezprostředně s nedostatkem energie souvisí – syndrom vyhoření.
Kdo nepřikládá, nehoří
Syndrom vyhoření se popisuje jako extrémní vyčerpání spojené s velkým poklesem výkonnosti. Je důsledkem chronického stresu vznikajícího kvůli nerovnováze mezi výdejem a příjmem, tedy aktivitou a odpočinkem. Nebo chcete-li, mezi dáváním a braním. Ještě donedávna byl popisován pouze u lidí ze sociálních profesí – zdravotníků, učitelů nebo vychovatelů, dnes k nim patří i generace sendvičových žen. Žen, které mají denně před sebou seznam povinností, který by jiný plnil týden a které cítí zodpovědnost za všechno, co se členům rodiny děje. A to i v případě, že to nemohou nijak ovlivnit.
Co vám naskakuje v hlavě?
Pravdou je, že stres je ryze subjektivní prožitek. Neexistuje pro něj měřítko, které bychom mohli považovat za objektivně ověřitelné. Na tom, jak stres zvládáme, se podílí naše fyzická a duševní konstituce včetně toho, jak nás vychovali rodiče. Z výzkumů vyplývá, že někteří jsou stresem, a tedy i syndromem vyhoření, ohroženi víc. Jsou to lidé s vyvinutým nutkáním k dokonalosti, tedy ti přehnaně zodpovědní a pracovití, co si raději všechno udělají sami. A také ti, kteří se podceňují, moc si nevěří, bojí se vymezit. Anebo třeba lidé, kteří sklenici vidí vždycky poloprázdnou nežli poloplnou, tedy skeptici. Jste v ohrožení i vy? V běžné praxi se to pozná podle toho, co vám nejčastěji naskakuje v hlavě. Odborně se tomu říká poháněcí mechanismy. Fungují bez našeho vědomí a jsou v nás tak hluboce zakořeněné, že už je ani nevnímáme. Psychologové o nich dokonce hovoří jako o scénáři, podle nějž se život každého jedince odvíjí. Co vám hlas uvnitř hlavy říká? Jestli něco ve smyslu „Buď silná“, „Buď dokonalá!“, „Buď se všemi zadobře!“, „Zaber!“, je velmi pravděpodobné, že žijete v chronickém stresu, který vás dříve nebo později dostane.
Chyťte zloděje!
Cokoli změnit je téměř nad lidské síly, protože změna zvyků, natož životního stylu, vyžaduje spoustu energie. A tu teď nemáte. Proto zkuste to nejjednodušší – popovídejte si sama se sebou a svůj stres zmapujte. Třeba zjistíte, že stačí maličkost, aby se vám ulevilo. Vezměte si tužku a papír a doprostřed nakreslete sebe jako kruh. Kolem něj rozmístěte a heslovitě popište dobré a špatné vlivy jako třeba „hudba“, „oblíbený seriál“, „kamarádka“, „čtení knih“, „arogantní šéf“, „synovy trojky“, „manželova posilovna třikrát týdně“, „povinné návštěvy matky“, „tátovy nálady“, „vaření sedm dní v týdnu“... To, co vám energii bere, k sobě (tedy ke kruhu) propojte přerušovanou čarou, co vás nabíjí, čarou plnou. Důležité je být co nejvíc konkrétní. Nakonec se podívejte, kolik „zlodějů“ kolem sebe máte, a co vám naopak energii dodává. A zkuste „zloděje“ i „baterky“ dostat do rovnováhy. Spolehlivě pro začátek funguje, když se vrátíte k tomu, co jste léta nedělala – k malování obrázků, vyšívání, pěstování sukulentů... Důležité je, aby to byla činnost, při níž zcela zapomenete na všechno ostatní. Hlavně to dělejte pravidelně. A protože na to potřebujete čas, možná konečně seberete dost síly či odvahy delegovat část svých povinností na jiné.
Sežeňte nové dodavatele
Přebývají-li ve vaší rodinné ‚elektrárně“ peníze, je dobré je podle lékařky Heleny Máslové investovat do dodavatelů externích – nejlépe do uklízečky, pečovatelky nebo studentky, která bude s dětmi objíždět kroužky a učit se s nimi násobilku. „Volný čas pak můžete strávit, jak chcete, třeba koukáním do prázdna, někdy je tohle vnitřní zklidnění ta nejužitečnější varianta,“ myslí si lékařka. Jestli si nejste jistá a trápí vás výčitky, že matku už nechcete pořád dokola vozit po vyšetřeních nebo dělat teplé večeře den co den, dejte na radu dobré přítelkyně, které důvěřujete. Naznačte hned od začátku, že od ní potřebujete poradit. Celou dobu se držte daného tématu. Popište svou momentální situaci a zeptejte se na její názor: Co bys na mém místě dělala ty? Nejprve ji vyslechněte, aniž byste se ospravedlňovala, a nechte si to do druhého dne projít hlavou. Popřemýšlejte, zda jsou její návrhy smysluplné a zda jste schopna je uskutečnit. Pokud se její názor zcela rozchází s vaším dosavadním přesvědčením, měla byste pravděpodobně něco změnit.
My dva a čas
V rodině je nejdůležitější loajalita a přátelství dvou největších dodavatelů, tedy manželského páru. Máte-li pocit, že tohle už mezi vámi nefunguje tak, jak má, je na čase pokusit se to trochu oprášit. Vnímáte-li vztah s mužem jako prioritu, nebude to vůbec těžké. Vyjeďte si někam sami dva, bez dětí a užijte si zábavu. Stačí prodloužený víkend. Získáte tím nejen společný zážitek, ale díky fyzickému odstupu od každodenních starostí i nadhled. O to spíš pak budete vědět, co dalšího začít dělat jinak, nově, abyste se brzy začala cítit lépe.
K lásce stresu netřeba
Děti jsou zdrojem stresu zcela objektivně, byť jsou zároveň i zdrojem velké radosti. Ve chvíli, kdy ale nemáte dost času věnovat se jim tak, jak si představujete, máte pocit, že vše musí být perfektní a každý z rodiny spokojený, začíná se hladina stresu radikálně zvyšovat. I proto radím napsat si do diáře větu, kterou psychologové považují za zlaté antistresové pravidlo: „K lásce není třeba stresu.“ Jinak řečeno, můžete někoho milovat – děti, manžela, rodiče, a tak dále – aniž přebíráte zodpovědnost za to, že budou šťastní. O to ať se postarají oni sami. Na vás je, abyste jim hodně často dávala najevo, že vám na nich opravdu záleží. To ale znamená, že se musíte v první řadě postarat sama o sebe. Musíte se cítit dobře, odpočatá a plná sil. Protože komu nezáleží na sobě, nemůže o tom přesvědčovat druhé.