Věděla jste dlouho, že Martin má problém s pitím, nebo jste to „nechtěla vidět“?
… já nevím. Ono se to plíží. Nejtěžší jsou otázky: „Kdy to začalo.“ To nezačne ráz na ráz. Začnou se objevovat maličké problémy, kterým dáváte zástupná jména, ze začátku vás totiž nenapadne, že jde do tuhého. „Potřebuje se ráno dospat.“ „Odvolal práci.“ „Ne, táta dnes nejede do dabingu, je nemocný.“ Vrší se to, prohlubuje, je to četnější, častější… Pak se teprve něco stane. Naši – dnes už můžu říct – přátelé, které jsme potkali cestou té šílené léčebné kúry, mají různé osudy, ale u všech spustil akci „něco s tím musíme dělat“ až velký průšvih. Opustil je partner nebo třeba provedli něco hodně za hranicí normy. Pak se rozhodnou věc řešit, což ale bohužel ještě nic neznamená, nejtěžší je vytrvat.
Co byl u vás ten průšvih?
Když manžel přestal fungovat, byl celé dny zavřený v zatemněném pokoji. Nadměrnou konzumací alkoholu si prohluboval depresi. Možná měl nejdřív deprese, které chtěl přepít, nebo mu pití spustilo deprese, těžko říct, kde je příčina a kde následek. Už se to ale nedalo unést. Odmítal práci, nebyl schopný s námi, s rodinou žít.
Postavila jste ho před ultimátum?
Víte, já už za tu dobu dala tolik ultimát. A za ultimáty si musí člověk stát, já v tom byla slabá. I když možná některá z mých ultimát, která jsem nedodržela, nakonec i pomohla k tomu, že se můj muž rozhodl léčit, ale bylo to spíš ultimátum ze zděšení. Byla jsem jako zvířátko zatlačené do kouta, ultimátum byla spíš prosba. „Pojďme něco dělat jinak, prosím… nebo... nebo…“ A něco se plácne.
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta.