Váš manžel je gynekolog, má to výhody?
Byla jsem manželem informována, že půlka doktorů se o svoje rodiny lékařsky stará, druhá to zcela odmítá a on patří do té druhé, takže kontrolovat mě odmítá, raději mě svěří kolegovi. Skvělé to bylo, když jsem měla kolem těhotenství a porodu spousty otázek, zvlášť když je žena těhotná poprvé a usilovně se pídí po informacích, tak jsem mu každý večer říkala: „Hele, koplo mě támhle, cítila jsem se takhle…“ a on mi všechno trpělivě vysvětloval. Ale jinak mít doktora v domě je velká výhoda, třeba když byla Maruška maličká a něco se o víkendu událo, já prvorodička a tatínek nevěděl, mohli jsme zavolat ve dne v noci kamarádovi pediatrovi. To bylo super.
Dítě jste měla relativně pozdě, odkládala jste mateřství, nebo čekala na toho pravého?
Na toho pravého, samozřejmě! Pravda, když mi bylo mezi dejme tomu dvaceti a pětatřiceti, tak se mateřství zas až tak nenosilo, trend byl spíš si užít a děti mít později. Já měla vždycky dlouhé vztahy, kdy jsme si říkali, vždyť je čas, nebudeme si zatím kazit naši zábavu dítětem, nebo oblíbená výmluva: ještě nemám vyděláno! No ale kolik lidí má vyděláno, aby mohlo mít v pohodě dítě? Skoro nikdo, žijeme víceméně tak, že co vyděláme, utratíme, našetřeno má málokdo, vidím to i kolem sebe. A mám spoustu kamarádek ve svém věku, nebo o pár let mladších, které nemají dítě, natož muže.
Čím si to vysvětlujete?
Podle mě je to generací. Za nás to bylo: jéé, my nemusíme, jde to i později… Jenomže pak ženy najednou zjistily, že se s přítelem v pětatřiceti rozešly, začaly hledat někoho nového, koho ovšem musí hodně dobře poznat, když s ním chtějí založit rodinu – a najednou je pozdě. Já měla to štěstí, že si mě můj manžel našel.
Při prohlídce?
Ne, ne! My jsme byli vlastně oba obalamuceni a obelháni! Mně kamarádka řekla, že zná jednoho doktora, který je hrozně fajn a rád by mě pozval na kafe, ale neví jak, no a jemu druhá kamarádka řekla, že jsem ho viděla v nemocnici na schodišti, když jsem tam byla na kontrole a poslala jsem mu svoje telefonní číslo, ať mi zavolá. Zkrátka nám oběma nakecaly, že ten druhý má zájem. Já v životě na schůzce naslepo nebyla, ale šla jsem tam kvůli tomu, že mě kamarádka prosila, a říkala jsem si, nakonec proč ne, dám si s ním kafe a půjdu domů. A povídali jsme si… a už jsme spolu sedm let. A obě kamarádky z toho mají samozřejmě dodnes strašnou legraci.
Poznala jste už na té schůzce, že je to osudové setkání?
Úplně jistý si byl od začátku on. Říkal, že měl intuici, že spolu určitě budeme, a tak mě hrozně ukecával a já byla ráda, že jsem se ukecat nechala, protože to byl a pořád je skvělej chlap. Říkala jsem si, že se poznáme a uvidíme… A už po půl roce mi řekl, že chce hrozně moc děti, co já? Já řekla: No já taky, třeba čtyři! On že čtyři už nestihnu, pan doktor, ale no tak jo – a máme Marušku.
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta.