Klára studovala dvě vysoké školy, když ve dvaceti letech zjistila, že je těhotná. Jednu školu nedostudovala, druhou zakončila „jen“ bakalářským titulem. K první dceři přibyla po roce druhá. A když pak šly do školky, nastoupila Klára do práce – za jedničky u zkoušek pribináčky nekoupíte. Teď má starší z dcer rok před maturitou. A zatímco ona se učí na zkoušku z dospělosti, Klára „šrotí“ na první zkoušku z estetiky na magisterském stupni na filozofické fakultě. „Aspoň ve mně má pořád vzor,“ směje se starší ze studentek.
Náročná logistika kloubení školy, práce a péče o děti a domácnost, probdělé noci u skript, víkendy zasekané školou. Proč se dospělé ženy vracejí do školních lavic, když je to taková řehole? „Pořád jsem měla pocit, že mi něco uteklo, že mi něco chybí. Do smrti bych si vyčítala, že jsem zůstala nedostudovaná,“ zamýšlí se Klára nad hlavní motivací, která ji ke studiu vedla.
Titul se hodí
Oproti studujícím matkám malých dětí má velkou výhodu: její dcery se o sebe postarají samy, domácnost už nehoří tolik, jako když byly malé, a pro matku je to vlastně čas, který má pro sebe. „A navíc z něho bude titul, pokud se mi to povede, tedy postup v tabulkovém žebříčku platů. Sice maximálně o dva tři tisíce, ale za rok už to dělá třicet tisíc, holky třeba pojedou studovat vysokou někam do zahraničí, s tím budou výdaje. Prostě se to hodí,“ dodává matka.
A vzpomíná na studia před téměř dvaceti lety: „Zpětně mám pocit, že jsme nic moc neřešili, každou chvíli odpadaly nějaké přednášky, kdybych studovala medicínu, bylo by to asi jiné, ale dějiny filmu se klidně dají vyprávět na trávníku v parku nebo v hospodě u piva, nás bylo v ročníku jen pár. Teď to beru vážněji. Navíc mám pocit, že výuka je kvalitnější, žádné prostoje, jako dálkaři si umíme říct, co chceme i do praxe.“ Školu se pokoušela dodělat, když byly holky malé a ona měla ještě ambice neskončit předčasně – a po přerušení studia pokračovala po několika semestrech v klasickém denním studiu. „Zajistíte si složitě, aby obě dvě holky někdo vyzvedl ze školky, domluvíte se v práci, že to budou tolerovat, když dvakrát týdně odběhnete na přednášku, a pak s vyplazeným jazykem přiběhnete na fakultu a na dveřích najdete lísteček: Dneska odpadáme. Spolužáci šli radostně do knihovny nebo do hospody – a mě ta legrace stála spoustu peněz zbytečně, protože hlídání už nezrušíte. Když se to stalo podruhé, řekla jsem si, že to za to nestojí.“
Teď na „stará kolena“ prý zatím žádnou krizi neměla. Naopak ji nabíjejí zkušenosti a příběhy jejích spolužáků a spolužaček.
Celý článek najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta.