Co jste se za ten půl rok natáčení skrytou kamerou a během „terapií“ v Aktipu dozvěděla sama o sobě?
Jen úplně praktické věci. Třeba že jsem schopná se rychle naučit pracovat s infiltrační technikou, toho jsem se bála, ale nakonec to nebyl problém. Navěsila jsem to na sebe a šla. A nechala je mluvit. Sice říkali, že jsem kladla návodné otázky, ale prdlajs, přišlo mi, že mluvit chtějí oni. Naopak jsem si připadala, že to já jim dělám psychoterapeuta.
Brala jste to jako roli?
Jo! Sice jsem byla sama za sebe, nic jsem si nevymýšlela, ale stejně to byla role. A díky tomu po mně některé věci sklouzly…
Po představení se chodí do divadelního baru. Kam jste chodila po sezeních v Aktipu?
K Šárce. Bydlíme vedle sebe, tak jsem hned jela k ní. Byla jsem toho vždycky plná. Ta primitivnost, hloupost, zároveň prohnaná manipulace, uráželo mě to, štvalo, měla jsem strach o ty skutečně nemocné lidi. Vztek a hnus. Oni tam ubližovali slabým lidem. Cítila jsem se kolikrát zase jako malá holka, která jde parkem a vidí, že někdo kope do kosího mláděte. U Šárky mě čekal fernet. První pomoc. Pak to celé vyslechla, dostala první náklad. A druhou várku pak Martin, můj muž.
Skutečná psychosomatická terapie je především psychoterapií, kde se pátrá po možných psychických příčinách somatických problémů, které mohou spočívat třeba v přepracování, stresující rodinné situaci, ale mohou mít i kořeny v dětství, takže je normální ptát se na rodinnou situaci a dětství. Vaše „terapie“ v Aktipu ale připomínala spíš takovou tipovačku, kterou šikovní šarlatáni včetně třeba astrologů, umějí využít. Člověk sám se prožívá jako výjimečný, ale ve skutečnosti je jen pár základních modelových situací a problémů, skoro každý měl nebo má nějaké velké nebo jen malinké trauma z dětství, skoro každý prožil nějaký bolestivý rozchod, takže není tak nemožné se trefit a být za „vědmu“. Vtipné bylo, že vy jste zřejmě neochvějně vztahově v pohodě a z dětství taky žádné zásadní bolení nemáte, je to tak?
Ve dvaceti jsem dostala vykládací karty a vykládala jsem na potkání, byla jsem v tom dobrá! Naučila jsem se přesně tyhle fígle, odhadla jsem lidi. Je to tak. Ano, dneska byla moje obrovská výhoda, že jsem si byla jistá sama sebou, s mým mužem jsem třicet let, máme hezký, normální, funkční vztah. Mám zdravé prima děti. Měla jsem krásné dětství, s rodiči super vztahy. Žiju docela uspořádaný a ukotvený život, před pár lety jsem prožívala napjaté období v práci, v divadle, k tomu se asi dostaneme, ale v době, kdy jsem do Aktipu chodila, jsem byla fakt v pohodě. Ale… kdybych byla nemocná a rozjitřená a někdo do mě začal takhle rýt, možná by i mě přepadly pochybnosti, třeba by mě rozstřelili. Šikovný manipulátor vám do mozku nasadí myšlenku, kterou přijmete za svoji. A oni to umí. Je to mega svinstvo. Po odvysílání mi napsalo strašně moc lidí. To jsem koukala, kolik tam chodilo i mých kamarádů. A citovali mi slovo od slova to, co jsem já poslouchala na školeních psychosomatiky od paní Klímové. Ti budoucí „terapeuti“ se tam učí doslova a do písmene věty, které pak posílají dál.
Dovedu si představit, co s rozjitřeným člověkem se sebevědomím v bodě nula udělá věta: „Jste komplikovaná bytost, ale jste anděl!“
Kolik lidí mi řeklo: „Hele, já byl taky anděl!“ Jedna pacientka mi řekla: „Rozumově jsem věděla, že to je blbost, ale stejně… co to s člověkem udělá, když mu někdo řekne, že je anděl. Fakt jsem si na chvíli říkala, jestli ten anděl nejsem.“ Pak jsme zjistili, že „anděl“ byl většinou ten, kdo dal najevo, že má peníze. Oni umí už při první návštěvě vyčuchat, kdo má, nebo nemá… Já jím byla už na druhé schůzce.
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta.