NEJVÝHODNĚJŠÍ
roční předplatné

Bude jí čtyřicet, neumí vařit a nemá děti. Zato má Magnesii Literu a Cenu Josefa Škvoreckého. A práci, která ji naplňuje. „Existuje jakési obecné mínění o tom, co a jak by měla žena dělat, a pokud to nesplní, riskuje, že ji ostatní pomluví nebo odsoudí,“ tvrdí spisovatelka Kateřina Tučková.

Vzpomenete si ještě, kdy jste si poprvé uvědomila, že existuje něco jako nerovný přístup k právům, a že ženy a muži jsou vnímaní jinak?

Stalo se to už na konci základní školy, i když v tu dobu jsem nedokázala pojmenovat, co se děje. Řešila se tehdy moje budoucnost a v prostředí mé rodiny a malého dělnického města panoval názor, že dlouhá studia jsou pro děvčata zbytečná. Říká se tomu zákon dělohy.

Co to znamená?

Že se dotyčná stejně zamiluje, vdá, porodí děti a nic víc ji nebude zajímat. Já jsem tehdy chtěla jít na všeobecné gymnázium, ze kterého bych nevyšla s žádnou specializací, a předpokládala jsem, že poté půjdu na vysokou školu. Nakonec mi rodiče tuto cestu umožnili, ale tou diskusí, která se kolem toho vedla, se ve mně usídlil pocit, že jsem něčím nedostatečná, že nemá smysl do mě investovat a věřit v mé schopnosti.

Umím si představit, že to je základ pro dobrý mindrák…

Nevěřím moc na rčení: Co tě nezabije, to tě posílí, ale v tomhle případě to zapůsobilo spíš posilujícím způsobem: to zaváhání se stalo mou celoživotní motivací, nakonec jsem se během univerzitních studií osamostatnila, takže se mnou rodina neměla zvláštní náklady, a vzdělávání dotáhla až k doktorátu. Ale je jasné, že pokud bych byla kluk a moje rozhodnutí tehdy nebylo zpochybňováno, žila bych teď úplně jiný profesní život.

Měla jste tehdy nějaký ženský vzor?

Velkým vzorem pro mě byla moje maminka.

Ta maminka, která vás zrazovala od gymnázia?

Ano, velké vzory mohou být současně pozitivní i negativní, obojí se může prolínat. Maminka mě nakonec v mém rozhodnutí podpořila, takže za to, že jsem mohla vystudovat, vděčím jí.

V čem vás inspirovala?

Celý rozhovor s Kateřinou Tučkovou a dalšími výjimečnými ženami českého století najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta. Předplaťte si za nyní nejvýhodnější roční cenu.

Zatímco v pubertě nadšeně plánujeme, jak budeme všechno dělat jinak než mámy, vlastní rodičovství nás nachytá na švestkách. Často překvapeně slyšíme z vlastních úst slova, která jsme nikdy nechtěli vyslovit. Nebo ne? Zeptali jsme se čtyř dvojic matek a dcer z našeho okolí, jak svoji výchovu vzájemně hodnotí. Tady je malá ochutnávka…

Pavlína Filipovská / máma

Co se vám líbí na stylu výchovy vaší dcery a mrzí vás, že jste na něco podobného sama před lety nepřišla?

Vzhledem k tomu, že svět se nesmírně změnil, asi tak dvakrát nebo pětkrát se pootočil kolem své osy, jsou věci, které mi přijdou pořád neuvěřitelné. Například v dobách, kdy já vychovávala svá batolátka, byly některé věci nemožné. Například bylo nemyslitelné vést děti ke sportu, který jsem já milovala a provozovala celé své mládí – k jezdectví. To byl prohřešek vůči mým dětem, které se narodily do doby, kdy se to nenosilo. Takže alespoň hrály tenis, který ale na tom taky nebyl zrovna dobře, asi pro ten buržoazní nádech anebo proto, že se hrál v bílém – ani nevím. Jsem všema deseti pro, že Matouš s Matildou sportují, jenom pořád zkoumám ty jejich zvláštní sporty, kterým nerozumím. A nevím vlastně jestli jim baseball a softball vybrala Pavlína, anebo jestli si to vybrali oni. Musím se jich zeptat.

Pavlína Wolfová / dcera

Co z výchovných metod vaší mámy jste zařadila do svého repertoáru?

Důvěra! Moje máma mi vždycky věřila. Dodnes, když něco dělám a vím, že je to na hraně, řeknu si v duchu – co by tomu teď řekla máma. Takhle to máma nastavila, takhle jsme to spolu vybudovaly. V totéž doufám, že se mi podaří. A pak humor – to je veliká výchovná disciplína a hodně se podceňuje. S tím to máma uměla a umí.

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle časopisu Vlasta. Předplaťte si nyní za nejvýhodnější roční cenu.

Manželství je náročný projekt pro všechny zúčastněné: máme rozdílné povahy, potřeby, temperament, názory, očekávání… A i když se tohle všechno podaří sladit, může se manželství dostat do slepé uličky. Vzrušení a zájemo druhého se nenápadně vytratily, komunikace se zúžila na ryze praktická témata. Žijete spíš vedle sebe než spolu, o spokojenosti se mluvit nedá. Dobrá zpráva je, že i manželství se dá restartovat! TEXT: EVA RIEGEROVÁ A REDAKCE

1. OCHOTA DĚLAT KOMPROMISY Dlouhodobé vztahy nade vší pochybnost znamenají kompromisy, pokud jeden z partnerů není ochotný je dělat, jedná se jen o jednostranný, namáhavý a hlavně marný boj.

2. KONTROLA EMOCÍ Když řešíte problém, je důležité umět zvládat svoje emoce a nenechat se unést, jestliže to jedna ze stran nedokáže, nelze udělat pokrok.

3. RESPEKT Bez vzájemné úcty a respektu vztah fungovat nemůže. Jestliže se k sobě dlouhodobě chováte s nedostatkem respektu nebo pohrdavě, vztah je odsouzen k zániku.

4. KOMUNIKACE Schopnost spolu komunikovat je naprosto nezbytným prvkem, abyste se hnuli dál. Při práci na vztahu je nevyhnutelné dokázat otevřeně a čestně říkat vše, co je potřeba.

5. CHÁPÁNÍ PRIORIT Pokud se má něco zlepšit, musí se stát manželství a jeho problémy prioritou číslo jedna, což znamená, že všechno ostatní musí dočasně zaujmout druhé místo.

Dalších 5 doporučení, které pomohou budovat vzájemný vztah najdete v aktuálním čísle Vlasta. Předplaťte si nyní za nejvýhodnější roční cenu.