Taky jste si toho už všimli, že se do vdávání hrnou i ženy, kterým je skoro padesát, nebo dokonce i více, a hrdě se k tomu hlásí? Ještě před třiceti lety se starší nevěsta za ten krok spíše styděla a na veřejnosti o tom raději nemluvila, natož aby uspořádala pořádnou veselku podle svého gusta. Rychlovka na úřadě, svědci, prstýnek, žádné štráchy s šaty – hlavně ať to máme za sebou. Dřív padesátiletá nevěsta byla rarita, dnes se s nimi roztrhl pytel. Doba tomu samozřejmě nahrává. Ženy jsou jiné než dřív. Jsou sebevědomější, energičtější, vědí, co chtějí a dokážou jasně říct, po čem touží. Menopauza na prahu? Nevadí, naopak. Ta nám dává křídla, dává nám sílu udělat to, co by naše babičky neudělaly ani omylem. Můžeme dělat bláznivé věci a nestydět se za ně, můžeme dávat nahlas najevo svoje city a projevit je, dokážeme být vášnivé a dopřát si to, co chceme. I tu pořádnou veselku.
Proč manželství a proč právě teď
Statistiky mluví jasně. Manželství ve zralém věku přibývá a žen, které uzavírají sňatek po padesátce (a po šedesátce), je dvojnásobně víc než před rokem 1989. Mužů pak dokonce trojnásobně víc! V tomhle věku míří k oltáři osmkrát víc nevěst než před třiceti lety. Odborníci tvrdí, že za to může především stárnutí populace. Pokud tedy lidé vstupovali do manželství ve dvaceti, udržet vztah po celý život je náročné, takže velmi často došlo k rozvodu. I proto je „na trhu“ více žen i mužů, kteří se po 40. roce ocitnou zase single. Druhým důvodem je výše zmiňovaná větší svoboda žen, která je v dnešní době boření genderových stereotypů mnohem více patrná. Ta se ještě před deseti lety projevovala spíše odklonem od vdávání, protože ženy přestaly být na mužích závislé. Ovšem dnes se zase sňatky vracejí do módy. A to nejen proto, že když si někoho vezmu v padesáti, je větší šance, že to s ním vydržím. Pořád je to hlavně z lásky. Aspoň to vyplývá z několika našich příběhů. Pro nevěsty z nich i pro spoustu dalších žen je svatba pořád něčím, co má smysl.
Svatba jako velká párty
Pro mě je manželství něco, co považuji za dovršení toho, co mezi dvěma lidmi je. Žít na hromádce není můj šálek kávy, ale fandila jsem kamarádkám, které na psí knížku žily. A svatba? První jsem si moc neužila, vlastně ani žádnou pořádnou svatbu nepřipomínala, včetně mého zeleného kostýmku s minisukní. Tu druhou ve zralejším věku jsem si naopak pořádně užila. Veselka se sto lidmi, děti, rodina, dlouhé bílé šaty, kytice mých oblíbených kytek, jarní déšť, který mi připadal romantický. Focení v zahradě a legrácky našich přátel. Prostě paráda. Je to super trend, kdy narůstá nejen počet uzavřených manželství, ale kdy taky neřešíme roky a vdáme se klidně v padesáti. A nejen kvůli tomu papíru, který by se mohl jednou hodit, až bude nejhůře. „Jisté je, dnešní čtyřicátníci a padesátníci jsou se svými vrstevníky ze 70. či 80. let minulého století těžko srovnatelní. Lidé jsou dnes více aktivní, udržují se v dobré formě a vypadají dlouho mladistvě. Často se setkávám s tím, že spolu lidé nejdřív vychovávají dítě a vezmou se až pak. Nezřídka zažije alespoň nejstarší potomek svatbu svých rodičů s nimi, a proč ne? Každopádně jde o jejich rozhodnutí, neberou se proto, že by to od nich okolí vyžadovalo,“ domnívá se psycholožka Magdalena Dostálová.
Manželství jako vědomé rozhodnutí
Miladě je 65 let a před půl rokem se vdala. Poprvé a po čtyřicetiletém soužití s jedním mužem. „Oba jsme usoudili, že bychom ten náš vztah měli nějak zpečetit. Ekonomické důvody v tom nehrály roli, nebrala jsem to ani jako formalitu, protože kus romantiky v sobě má každá žena. Zkrátka přišla ta správná doba a rozhodnutí,“ říká Milada. Proč tak najednou, řeklo by se. Podle mnohých odborníků k pozdním sňatkům dochází i proto, že současné manželství je více vědomé, je to rozhodnutí za sebe. Spousta lidí taky volí různé alternativní způsoby, jak uzavřít sňatek. Pláže, zahrady, les, hrady – a proč ne? Je to jejich den, tak ať stojí za to! A to, že se lidé v posledních letech zase více berou, to je přece taky super signál, že na něčem tak „retro“, jakým manželství je, pořád ještě záleží. A že manželství má pořád svoje výhody, nejen finanční. Jde i o pocit bezpečí, který je i podle odborníků vyšší v případě, že máte po svém boku manžela. Bohužel stát stále zvýhodňuje svazky manželské na rozdíl od svazků na psí knížku. Ať už jde třeba o informace o zdravotním stavu. „Určitá část nevěst po čtyřicítce se rekrutuje z těch, které ,jedou druhé kolo‘. Po rozvodu a třeba i s dětmi z předchozích vztahů narazily na toho pravého a mají potřebu vztah stvrdit svatbou. Mít pěknou svatbu je dnes trochu v módě, proto se nenechají odbýt možností vzít se jen tak se svědky na radnici. Vymýšlejí nezapomenutelnou párty, na kterou by ony samy i jejich rodina a přátelé dlouho nezapomněli,“ domnívá se psycholožka Magdalena Dostálová.
Možná je překvapující, že kromě toho, že se lidi zase berou, tak se taky méně rozvádějí. Obojí má svoje důvody. Jak říká psycholožka Dostálová, v případě zvyšujícího se počtu uzavřených sňatků je důvodem i to, že manželství je určitá pojistka proti tomu, aby se lidi ze dne na den nemohli rozhodnout, že končí. Někomu to naopak přijde fajn, říct jen „sbohem“, vzít si kufr a zmizet jako pára nad hrncem. Většina z nás ale ocení jistě to, že „manželská smlouva“ jednoduše zabraňuje zbrklému jednání. Jasně, prstýnek ani papír vám lásku až do hrobu nezaručí, stejně jako vám nepomůže žádná zázračná pilulka, po které zhubnete. Obojí vyžaduje dřinu na celý život a někdy to může pořádně bolet. „Manželství vnímám jako extra motiv se snažit. Ještě o jeden pokus navíc pracovat na vztahu. V neposlední řadě jde rovněž o ochranu toho slabšího v manželství. A tím slabším nemusí být nutně žena. Manželství zaručuje určitý princip solidarity. Uzavřeme-li manželský svazek, znamená to slib, že jeden druhého nenecháme ve štychu,“ domnívá se Magdalena Dostálová. Mirce Havlové je 57 let a potvrzuje do puntíku slova odbornice. Manželství vnímá jako bezpečný přístav. „Svatba je pro ženskou oltář. Aspoň já to tak cítím. Můj první manžel zemřel a já zůstala sama. Uvědomila jsem si, že mít chlapa vedle sebe je fajn. Aby tě hýčkal, pohladil, aby byl prostě blízko. S druhým manželem jsme žili 13 let, než jsme se vzali. Znali jsme se od základní školy, i to bylo romantické. Když mě pak požádal o ruku, byla jsem vlastně pyšná a šťastná, že budu mít svého ochránce. Možná je to zastaralá představa, že by muž měl ženu chránit, ale já si to myslím! Táhlo mi na padesát, a tak svatba tak nějak naplnila náš dlouhotrvající vztah. Završilo se to, co fungovalo. Svatba byla decentní v rodinném kruhu a užili jsme si to s dětmi a rodinou. Chtěla jsem, aby to byla naše svatba, náš den, nechtěla jsem omáčku a spoustu lidí kolem. Prostě jsme si to užili,“ říká Mirka.
Z průzkumu vyplývá, že muži a ženy, kteří vstupují do nového svazku ve vyšším věku, jsou vzdělanější než ti, kteří tak neučiní. Vysokoškoláci mají například téměř dvojnásobnou pravdě-podobnost, že uzavřou pozdní manželství nebo začnou žít v nesezdaném soužití než lidé se základním vzděláním. A to platí pro ženy i muže.*
Příběh 1: Lucie (48) a David (45) Šimonovi
Loni po osmnácti letech společného soužití se rozhodli, že když už tedy dosáhli „plnoletosti vztahu“, nadešel správný čas i na svatbu. Vzít se sice chtěli už po třech letech, ale každý rok to prý dopadlo stejně – myšlenku nedotáhli do konce. Jak Lucie říká, asi kvůli zařizování a papírování. Loni nakonec ke svatbě došlo. „Bylo to asi tím, že jsme si splnili náš společný sen a koupili si chaloupku, o které jsme snili už několik let. Vždy se nám líbila představa, že svatbu uděláme tam. A tak to taky bylo,“ vypráví Lucie. Důvody k svatbě byly spíše ty romantické, i když vzhledem k věku i praktické. „Jak bude svatba vypadat, jsme v průběhu zařizování trošku měnili, ale v zásadě to bylo jasné. Malá, klidná, nepříliš nákladná, jelikož peníze stále potřebujeme na rekonstrukci našeho snu – chaloupky,“ říká Lucie. Svatební šaty si přála jednoduché, aby se v nich cítila dobře a nestály „balík“. „Vybírala jsem nejdřív kostýmky, vzhledem k věku se mi to zdálo nejlepší. Říkala jsem si, že si přece skoro v 50 nemůžu obléknout bílé šaty. Ale naštěstí mám kamarády a dceru, kteří mi tvrdili: Proč ne, proč bys nemohla mít bílé šaty? I můj skoro manžel byl stejného názoru. Takže po vyzkoušení asi deseti, možná i více modelů rozličných barev, vyhrály klasické bílé, dlouhé šaty, a jsem ráda,“ usmívá se Lucie. A svatba? Ta byla prostě úžasná a moc rádi na ni oba vzpomínají. „Celý svatební den jsem si užila, jak jsem mohla. Prostě jsem si řekla, že je to jen NÁŠ den a že si ho užijeme, nenecháme si ho od nikoho a ničím zkazit. A stalo se. Byl to nejslunnější den celého měsíce a já se cítila moc šťastně a uvolněně.“
Příběh 2: Šárka (50) a Zoltán (59) Czvengroschovi
Šárka se Zoltánem se rozhodli vstoupit do manželství po více než šestiletém soužití. „Vnímám svatbu jako rituál, který je důležitým krokem ve vztahu. Krokem, který vztah posune dál, ukáže i další věci, které by jinak zůstaly skryté, a prohloubí intimitu. Přesně jako ve významu slov: bereme se, což znamená, víme, jací jsme, známe se v různých situacích, s různými projevy emocí, známe své silné i slabé stránky, akceptujeme svá zranění, své rodiny, svoji minulost, zkrátka – bereme se! Mám kamarádky, které se taky vdaly v pozdějším věku a z lásky. Když už společně neplánujeme děti, hledáme partnera pro sebe, pro potěšení být s ním a neřešíme tolik, jaký bude otec pro naše děti,“ vzpomíná na svou loňskou svatbu Šárka. Když se rozhodovali o tom, kdy by se měla svatba konat, požádala budoucí nevěsta astroložku, aby se jim podívala na vhodné datum svatby. To bylo až za rok a oni se rozhodli počkat. „Proto bylo dost času na naladění se na sebe a na to, co bychom si opravdu přáli. Představy se postupně třídily, proměňovaly, a nakonec jsme se shodli na tom, že chceme svatbu uvolněnou, radostnou a lehce neformální a se všemi lidmi, kteří nás mají rádi,“ vypráví Šárka. Jejich svatbu provázely i shody náhod a okolností. „Na konci ulice, kde pracuji, je obřadní síň hned nad Stromovkou. Ve Stromovce v průběhu roku, kdy jsme ,čekali‘, otevřeli komunitní centrum v drážním domku, a protože manželova rodina má spojení se železnicí a centrum se svým názvem podobá mé společnosti, rozhodli jsme se mít svatební hostinu v podobě zahradní párty tam, aby mohli lidé libovolně přicházet a pobýt, jak dlouho budou chtít. A další příběhy jsou spojené s prstýnky a šaty. Chtěla jsem být krásnou nevěstou, užít si to, cítit se volně a slavnostně. Moje první svatba byla po 14 dnech, co jsme si řekli, že se vezmeme, nechtěla jsem tam moc lidí a žádnou slávu ani pozornost. Tentokrát to bylo jinak. Ve svatební den jsem se cítila vznešeně jako královna. Kráčela jsem ulicí pod vzrostlými stromy, po boku své matky a dcery, za námi šli čtyři vysocí mladí kluci, kamarádi… a jak jsme se blížili k obřadní síni, průvod se rozrůstal. Byl to nezapomenutelný a překrásný zážitek. I samotná svatba. Náš záměr užít si svatbu se naplnil. Rozhodně to, že jsme se vzali, mělo daleko větší hloubku, než jsme čekali. Po svatbě se cosi změnilo k lepšímu. Těžko se definuje co, ale jako by něco do sebe zaklaplo. Jakoby se něco, co se mělo dokončit, dokončilo. Nastal pocit vnitřní jistoty, o které jsme ani nevěděli, že tam není, a všechny děti jsou rády, že se tak stalo. A proto je lepší být svoji. Nakonec přišlo 80 lidí, hrálo se, zpívalo a bylo to naprosto báječné.“
Náš záměr užít si svatbu se naplnil. Mělo to daleko větší hloubku, než jsme čekali.
Příběh 3: Jana (54) a Karel (57)
S manželem, za kterého se loni provdala, žili společně osm let. Pak se rozhodli, že se vezmou. Janiny důvody byly primárně romantické, o tom, že manželství s sebou přináší i praktické výhody, dopředu moc nepřemýšlela.
Jak se cítila jako nevěsta ve věku, kdy už některé ženy mohou být babičkami? „Měla jsem představy ohromné svatby na zahradě, s desítkami hostů, živou kapelou, tancem a bouřlivým večírkem. Můj budoucí muž měl představy úplně opačné, chtěl se vzít jen se svědky, a pokud možno nenápadně. O podobě svatby jsme spolu diskutovali více než rok a nakonec jsme po dlouhých debatách dospěli ke kompromisu: svatba a oslava na zahradě byla, zúčastnilo se jí 14 členů našich rodin a byl to moc krásný den. Ve výsledku jsem byla i já nakonec ráda, že to bylo komornější a měli jsme tam na všechny zúčastněné dost času, a můj muž myslím zase ocenil, že na svatbě byly i naše rodiny, děti, rodiče. A cítila jsem se úplně nevěstovsky, věk v tom vůbec nehraje roli.
To, že to mají starší ženy v hlavě obecně srovnanější, je určitě pravda, ale na užití si svatby to asi moc vliv nemá. Když jste slavící typ, a to já jsem, užijete si ji v každém věku,“ říká Jana. „A pokud jde o moji původní představu velké svatby, pořádný večírek jsem si nakonec užila i tak, dcera pro mne uspořádala neuvěřitelnou rozlučku se svobodou, bylo na ní strašně moc žen všeho věku z celého mého života, měla jsem nevěstovskou květinovou čelenku a součást programu byla plavba na lodičkách po Vltavě, ohromný piknik v parku a na závěr koncert ve Vagónu – byla to jízda!“
Text: Ivana Ašenbrenerová