Můj známý právník, specialista na rodinné právo, vypráví vtip: Ptá se soudce u rozvodu matky: „Máte ráda svoje dítě?“ „Jistě, jak se můžete na něco takového vůbec ptát?“ odpoví matka. „A vy, máte rád své dítě?“ zeptá se soudce otce. „Samozřejmě, udělal bych pro něj cokoli!“ rozohní se otec. „No vidíte,“ na to soudce. „Já vaše dítě rád nemám, ale přesto jsem to z nás tří já, kdo má rozhodnout, jak a s kým bude žít.“ Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči. Brněnský psycholog Tomáš Novák přirovnává harmonickou péči o děti v úplné funkční rodině ke zdravé končetině – a následné možnosti péče o děti po rozvodu k protézám. Sebelepší protéza nebude nikdy zdravou končetinou, na druhou stranu, když už amputace, je lepší mít jako náhradu robotickou ruku než zrezivělý pirátský hák. Zvláštní místo mezi protézami má i střídavá péče. Jedněmi haněná shrnutím: „Z dětí se stanou věční tuláci, nebudou nikde doma!“, druhými vyzdvihovaná do nebes: „Dítě má dva rodiče, oba se musí podílet půl na půl, střídavku by měl každý soud dávat povinně.“ Kde je pravda? Pokud se střídavá péče vezme za správný konec a rodiče si, jako v citovaném vtipu, uvědomí, že oba své děti milují a měli by tedy vědět především oni, co je pro ně dobré, může pomoci dětem i rodičům.
Cesta ke střídavé
Barbora Urbánková má ve střídavé péči dva syny, jedenáctiletého Davida a osmiletého Tomáše. „Střídavka u nás byl dlouho strašák, protože jsem o ní neměla skoro žádné informace. Můj bývalý střídavou péčí vyhrožoval, kdykoli jsme měli nějakou krizi, a já jsem to brala tak, že střídavkou bych přišla o děti,“ vzpomíná. Když měl mladší syn tři roky, nastoupila po mateřské do práce. Po měsíci se situace doma vyhrotila, otec dětí se rozhodl vztah ukončit. A znovu nadhodil střídavou péči. „Vyjednala jsem si v práci dva dny, že se zavřu v kanceláři a načtu si a obvolám všechno o střídavé péči. Neznala jsem nikoho, kdo by střídavou péči měl. Tápala jsem. Ale přečetla jsem za ty dva dny všechno dostupné a najednou už mně to nepřišlo tak špatné, řekla jsem si, že to zkusíme. Bylo dobře, že jsme nebyli manželé, nepotřebovali jsme soud a oficiální soudem daný rozvod. Uvědomila jsem si, že se můžeme zařídit tak, jak se domluvíme, a nespoléhat na sociální pracovnice nebo soudy. Když mi došlo, že střídavka nemusí být strašák, ale náš způsob, jak ukončit nefunkční vztah, ale dál být rodiči svých dětí, spadly ze mě obavy,“ vzpomíná Barbora.
Nepřemýšlela o tom, co by vyhovovalo jí a otci dětí, ale sepsala si, co by podle ní vyhovovalo dětem. Typově: nechceme měnit školu a školku, bylo by dobré, aby děti nepřišly o kamarády, aby mohly vídat svoje prarodiče, jak byly zvyklé. „Podařilo se mi nebýt ublížená a nemstít se. To dětem nijak neprospěje,“ vysvětluje matka. Nastínila otci dětí svůj přístup a on nakonec souhlasil. I s tím, že Barbora s dětmi půjde nejprve ke svým rodičům, kteří bydlí za městem, kde dosud všichni žili, když je „výměnou“ bude otec vozit denně do stejné školky a školy, jako chodily. Otec nejprve navrhoval střídání po čtrnácti dnech. To ale Báře přišlo nelogické, i proto, že nejmladšího tříletého syna čerstvě přestala kojit. „Byl ještě malý na to, aby zvládl dva týdny bez mámy. Navíc starší měl v první třídě projektovou výuku, což znamená, že v pondělí dostal zadaný projekt a v pátek ho prezentoval. Střídat si je během projektu mi přišlo nelogické. Tak jsem navrhla týden s tím, že si je budeme střídat v pátek: starší ráno ve škole odprezentuje projekt a ze školy odejde k druhému rodiči. U něj zažije celý víkend, v pondělí dostane ve škole zadaný nový projekt, vypracuje ho, v pátek odprezentuje a zase přejde k druhému rodiči,“ popisuje matka – a klaplo to. Postupně si to sedalo, Davidovu školu později měnili, ve stejnou dobu si Bára našla nového přítele a přestěhovala se k němu s dětmi, shodou okolností za rohem od nové školy. Oba kluci teď chodí do stejné, mladší do druhé, starší do páté třídy. „Vždycky to bylo trochu něco za něco, ale nikdo neházel tomu druhému klacky pod nohy. Řekla bych, že je to křehký mír,“ popisuje současný stav matka.
Mám čas i na práci a sebe
V čem je pro ni střídavá péče dobrá? „Pro mě byla největší úleva, že jsme ukončili vztah bez bitvy o děti a domluvili jsme se. Chtěla bych je mít u sebe, jistě. Čtyřiadvacet hodin denně. Ale nejde to. Tak jsem realistka. A tohle je to nejlepší možné řešení. Domluvila jsem si klouzavou pracovní dobu. Když jsem měla kluky u sebe, chodila jsem domů ve dvě, abych je stihla vyzvednout a být s nimi celé odpoledne. Když jsem je neměla, chodila jsem domů v sedm nebo v osm. Pracovala jsem jako realitní makléřka a mohla jsem brát i večerní prohlídky, které většina mých kolegů s rodinami brát nemohla, protože večery chtěli trávit doma – a já jsem každý druhý týden mohla pracovat až do noci,“ popisuje Bára. Díky tomu mohla i jako samoživitelka brzy svého bývalého vyplatit, protože si ze společného majetku nechávala auto. První týden, kdy byli kluci u tatínka, prý prospala. „Dospávala jsem nevyspání z rozchodových stresů. A začala jsem na čas kouřit – teď to zní hrozně, když to takhle řeknu. Ale potřebovala jsem se vrátit před náš vztah, o jedenáct let zpátky. Tehdy jsme spolu přestávali kouřit a mně pomohlo se psychicky vrátit na to rozcestí, najít sama sebe. Seděla jsem na zahradě, kouřila jsem a přemýšlela, co dál,“ vzpomíná matka. Psychicky jí nejvíc pomohla práce a kolegové, se kterými chodila na horolezeckou stěnu nebo na pivo, nechtěla sedět doma. Dostudovala druhou vysokou školu. Po několika měsících si našla nový vztah a dnes už má nejenom dalšího synka, ale bere za svou i dceru svého přítele. Když jsou její starší kluci doma, vypadá to u nich jako v malé školce, dětí je všude plno.
Krize? Přišla, když se ze školy ozvali, že staršímu synovi se horší prospěch. Ukázalo se, že má zameškaných mnohem víc hodin, než Bára tušila, protože v době, kdy jsou děti u otce, jezdí s nimi někdy místo školy na pracovní cesty do zahraničí. Nejprve se zlobila a dotahovala se syny učení, dodělávala úkoly, vytahovala známky ze čtyřek na dvojky. „Pak se mi podařilo v sobě změnit nastavení, že mě to štve. Říkám si, že víc než jedničku z vlastivědy si budou kluci stejně pamatovat, že byli v Německu s tatínkem na výletě, na exkurzi ve výrobně bonbonů a sami si tam ty bonbony vyrobili,“ říká Barbora.
Má dáti, dal
S penězi je to ve střídavé péči na první pohled jednoduché: nikdo nikomu nic nedává, respektive při soudní úpravě si dávají rodiče navzájem shodnou částku, každý platí za děti náklady v době, kdy jsou u něj. Větší náklady by se měly dělit na půl. „U nás to děláme tak, že já platím kroužky, školní pomůcky, školy v přírodě, tábory, lyžáky,“ vypočítává Bára. A dodává: „Jednou nebo dvakrát se stalo, že nějaké položky můj bývalý rozporoval, že by to třeba mohlo být levnější, ale rychle mu došlo, že nemá smysl se hádat, že kdyby měl pomůcky kupovat on, shánět je, vybírat, bylo by to pracnější,“ směje se Bára. Vstřícně si mění víkendy, pokud chce s dětmi jeden nebo druhý někam odjet. „Když jsem měla úraz nebo když jsem rodila, nechával si kluky déle a pak jsme to zase nahradili,“ dodává Bára.
Co by poradila matkám a otcům, kteří stojí na rozcestí a o střídavé péči uvažují? „Aby hlavně uvažovali o každodenních potřebách dětí a o tom, jaké má rodina zvyky, jak děti v té rodině žijí. Co je vítězství? Mít na děti papír o výhradní péči a pak každý večer uhoněná bez koruny a bez času na práci plakat, že je toho na mě moc a žebrat o sociální dávky? Je lepší vzít to jako příležitost. Co chci pro děti a co chci pro sebe? A který typ péče to naplňuje? Střídavá? Společná? Výhradní? Státní tabulky jsou příliš sešněrované. Každý týden by děti měly mít tohle a tohle – budou to mít u mámy? Budou to mít u táty? Umíme jim to zajistit oba stejně? To jsou důležité otázky, na které by si měli rodiče odpovědět,“ popisuje matka. Jediné, na čem by trvala, je blízkost bytů obou rodičů. Jakmile jeden uteče sto kilometrů daleko a sbalí děti, bude zaděláno na průšvih.
„Když se dva rozejdou, soud nerozhodne hned. Trvá to. Rok nebo dva, někdy i tři. Během té doby je dobré si střídavou péči vyzkoušet a už vědět, jestli je to model, který by té rodině vyhovoval,“ dodává Bára.
Výzkumy, nejen z českého, ale i ze zahraničního prostředí ukazují, že střídavou péči nejčastěji provozují páry s vyššími příjmy. „Střídavá péče je finančně velmi nákladná,“ cituje výzkumy právnička Michaela Šofková. Proč? Často proto, že dítěti je třeba pořídit hodně věcí dvojmo. Na to ostatně naráží i Barbora, která uvažuje: „Kdyby došlo ke změně naší střídavky a děti byly jenom v mé péči, soud by bývalému vyměřil nějaké alimenty – a těžko říct, jestli by nebyly ve finále nižší než částka, kterou mu jako polovinu větších nákladů spojených s péčí o syny teď účtuji.“ Jinak jí ale střídavá péče zase o moc dražší nepřipadá – pokud rodiče bydlí blízko sebe a jsou ochotní se domlouvat třeba na předání lyží nebo koloběžky.
Když ti život nadělí citron
Psycholog Tomáš Novák zdůrazňuje, že střídavá péče není zdaleka pro každého a nařídit ji soudem plošně by nic dobrého nepřineslo. „Střídavá péče vyžaduje přípravu – od rodičů i jejich potomka. Dítě je schopné pochopit, že je mají rodiče tak rádi, že se o ně musí ,rozdělit‘. Pochopí to, pokud podobný postoj mají i rodiče,“ tvrdí. A dodává, že po prvotním šoku z rozvodu může střídavá péče působit i jako zklidňující element, který jako bonus může přinést snížení potenciálních pocitů viny u dítěte. Překvapivě hodně dětí má podle jeho zkušeností pocit, že nedokázaly rozvodu rodičů zabránit nebo ho dokonce způsobily, zažil i výroky typu „Naši se rozvedli, protože jsem zlobil nebo měl špatné známky.“ Ve střídavé péči vidí i prevenci rodičovského vyhoření. Matky, které mají děti ve výhradní péči, se mohou jen těžko soustředit na sebe nebo na kariéru, finančně na tom bývají hůř než v manželství, protože alimenty často nepokryjí polovinu výdajů spojených s dítětem – a najít si lépe placenou práci nebo brát přesčasy s malými dětmi bez druhého fungujícího dospělého jde jen hodně těžko. Střídavka umožňuje odpočinout si v týdnu bez dětí od rodičovských povinností, v týdnu s dětmi zase umenšit čas investovaný do práce. S vtipem mu vlastním Novák uvádí: „Když ti život nadělí citron, udělej si z něj citronádu.“ Stejně jako všechno ostatní, dá se i střídavka dělat „blbě“. Když spolu střídající rodiče nekomunikují, navzájem na sebe sočí nebo nedokážou držet dítě vně svých sporů. Ale když mají na paměti blaho dětí, může to klapat.
Lepší nemusí být střídavá péče, ale rodiče, kteří se na ní umí bez nevraživosti dohodnout.
Hlavní námitky proti střídavé péči a co na ně říct
„Dítě nebude nikam patřit.“ Odpověď: I ve funkční rodině tráví dítě čas jen s matkou, jen s otcem nebo jen s prarodiči.
„Dítě přece nemůže mít všechny věci dvojmo.“ Odpověď: Některé může. A ty, které ne, se mohou přenést.
„Střídavá péče zlegalizuje nejednotnosti ve výchově. Jeden týden je něco zakázáno, druhý je to dovoleno.“ Odpověď: Ani v harmonické funkční rodině nejsou rodiče zcela jednotní a dítě dokáže rozlišit, co mu „projde“ u jednoho, nebo u druhého rodiče.
„Ať se střídají rodiče, ne děti! Odpověď: Zní to hezky, ale v praxi to znamená, že rodiny by potřebovaly ne dva byty, mezi kterými se bude střídat dítě, ale tři byty – jeden společný, kde bude stále dítě, a další dva pro rodiče, kteří se vždycky na daný interval přesunou do společného bytu k dítěti. Pokud oba rodiče zůstanou svobodní, je to možné, byť nákladnější řešení. Pokud si rodiče „pořídí“ nové rodiny, znamená to opouštět tyto rodiny a dítě z rozvedené rodiny do nich nezačlenit. Nebo se v daných intervalech stěhovat i s novými rodinami.
„Je to módní záležitost, nikdo neprokázal, že je to pro dítě dobré.“ Odpověď: Neexistují výzkumy porovnávající prospívání dětí ve střídavé péči. Stejně jako neexistují výzkumy, které by mapovaly prospěšnost výhradní péče. Existuje ale výzkum, který říká, že hůř se s rozvodem rodičů vyrovnávají děti, které jsou popuzovány proti jednomu z rodičů. Lepší nemusí být střídavá péče, ale rodiče, kteří se na ní umí bez nevraživosti dohodnout.
(volně podle knihy Střídavá péče o dítě Tomáše Nováka)
A co vy si myslíte o střídavce?
Letos se ve vlastě, víc než je obvyklé, věnujeme tématům rodiny, vztahům a manželství. vycházíme z velkého průzkumu, se kterým jste nám pomáhali i vy. Jak v odpovědích dopadla střídavá péče?
• Skoro polovina respondentů /49 %/ si myslí, že střídavá péče dělá z dětí baťůžkáře.
• 1/3 z dotazovaných se domnívá, že střídává péče má negativní vliv na dítě.
• 38 % ji považuje za výhodnou pouze pro rodiče, ale myslí si, že dětem škodí.
• 19 % by ji vyloženě zakázalo. Nejvíce jsou proti střídavé péči ženy ve věku 36-50 let.
• Střídavá péče je celkově více kritizována na vesnicích než v Praze.
• Skoro pětina si myslí, že chce-li žena dítě, může ho vychovat dobře i sama, bez muže. Stejně tak pětina považuje výchovu jedním rodičem za bezproblémovou.
Příběh: Dítě obejmi dvanáctkrát denně…
Kateřina se rozváděla, když byly Matoušovi tři roky. Jeho tatínek se chtěl od začátku o Matouše starat, ale oba se shodli, že na střídavou péči je syn ještě malý, tak se dohodli na společné. jaký je v tom rozdíl?
Společná péče se od střídavé liší hlavně tím, že nejsou dopředu dané intervaly střídání, rodiče se navštěvují, „snesou se“ v jedné domácnosti, ale nemusí spolu nutně dál bydlet, jen si prostě poskytují vzájemně prostor na to být s dítětem, jak to všem vyhovuje, ne od tehdy do tehdy. Soud s tím neměl problém, ale sociální pracovnice jim řekla, že jsou její úplně první pár, kde jsou oba rodiče schopní se takhle domluvit. A spíš se ptala ona jich, jak si to představují, jaká by podle nich měla být praxe – a divila se, že to jde. „Věděli jsme, že nejsme schopní říct dopředu, jak to půjde, byli jsme ochotní reagovat na Matoušovy potřeby. Ocenili bychom rady od ní, nějaké zkušenosti a doporučení, jenomže ty ona neměla,“ říká Kateřina.
Žádné přesné intervaly
„Děsilo nás, že bychom si soudem nechali něco určit a každý půlrok museli podávat nějakou další žádost o úpravu, protože bychom zjistili, že nám to nevyhovuje. Copak někdo u tříletého dítěte ví, co bude potřebovat ve čtyřech nebo v sedmi letech?“ tvrdí matka. Když bylo Matoušovi pět, přešli na střídavou péči, otec si zařídil bydlení, kde mohl být i s chlapcem, ale půl na půl se začali střídat až po nějaké době, nejprve „jeli“ podle potřeby, někdy tři dny u táty, čtyři u mámy, někdy dva a dva... Když začalo střídání po týdnu, měnili si Matouše nejprve vždycky v neděli. „Snažili jsme se, aby to nebylo takové to předání z minuty na minutu, ale abychom se potkali všichni třeba na hodinu na dvě, společně si hráli, řekli si, co Matouš zažil u toho druhého, aby to nebylo ráz na ráz,“ popisuje matka.
Zní to idylicky, ale i tady to místy skřípalo. Třeba když Kateřina zjistila, že její bývalý, který má nárazovou práci, trávil se synem třeba jen čtyři dny a pak ho předal babičce. Ona byla tehdy na mateřské s dcerou, kterou má z dalšího vztahu, a bylo jí líto, že syna nemá u sebe, protože je s miminkem doma, ale kvůli domluvenému intervalu ho nevidí, a on přitom s tatínkem není. Domluvit se na návratu ke společné péči se jí ale už nepodařilo. „Předávání a praktické věci fungovaly, ale naše komunikace vázla – místo rozhovorů o tom, co Maty dělal a co potřebuje, jsme zavedli sms zprávy, ale do textovky zdaleka nenapíšete všechno, co vás v normálním hovoru z očí do očí napadá,“ vysvětluje.
Nové rodiny
I Matoušův tatínek se stal znovu otcem. Jeho přítelkyně je vstřícná a Matouš ji má rád. „Jednou mi dokonce řekl, že má dvě maminky. To mě zamrzelo, já jsem přece jeho jediná maminka. Obrečela jsem to v ústraní, ale zvládla jsem mu to vysvětlit v klidu. Až když jsem s ním o tom mluvila, vysvětlil mi, že je to podle knížky Jura a lama, kterou jsme tehdy četli, tam má malý kluk dvě maminky, které spolu žijí, jsou lesby. A on jen v modelu té knihy hledal podobnost se svým životem,“ dodává Kateřina. Museli samozřejmě řešit i Vánoce – jeden rok má Matyho na Vánoce tatínek a maminka si ho bere na Silvestra, druhý je to naopak. „Jenomže vánoční týden vždycky zamíchal týdenním rytmem, ten, koho týden to měl být, vždycky trávil s Matym méně času. Museli jsme si to začít psát, abychom to do dalšího roku nezapomněli a zase si to vzájemně vynahradili. Někdy tou dobou jsem zavedla kalendář, který jsem u nás doma pověsila, a tam jsem střídání zaznamenávala. I Matoušovi to pomohlo, jasně viděl, kolik dní ještě zbývá, než půjde k tátovi. Naučil se díky tomu dny v týdnu,“ popisuje zkušenosti Kateřina. Problematické byly i prázdniny, kdy se intervaly střídání rozšiřovaly až na dva týdny. „Manžel navrhnul měsíc a měsíc. Maty by to asi zvládl, ale já ne,“ říká. Bývalý manžel jí tehdy vyšel vstříc a netrval na tak dlouhém odloučení. Když pak s tím návrhem přišla za rok ona, že už se na to cítí, zařízl to zase on, že i jemu to přijde dlouhé. „Je to těžké. Možná nám to Maty jednou vyčte. Ale pořád to vnímám jako nejmenší možné zlo. Zvažovali jsme i tu variantu, že by měl Maty jeden domov a střídali bychom se my u něj. Jenomže jak to chcete dělat, když máte muže a s ním další dvě malé děti? Každý týden přesouvat za Matym dvě sestřičky, hračky, plenky, jejich otce? To si neumím představit,“ dodává Kateřina. Sama není stoprocentně přesvědčená o tom, že to, jak žijí, je pro Matyho nejlepší, lépe to ale vymyslet v jejich situaci neumí. „Myslím, že děti jsou navázané na matku – ale do kolika let? Do sedmi? Do deseti? Četla jsem, že do dvanácti. Jenomže není to naopak? Že je na vás dítě navázané právě proto, že je intenzivně s vámi? A kde je psáno, že úderem nějakého roku života se to prostě naráz změní?“ přemýšlí matka.
Nedávno někde vyčetla, že malé dítě by měl jeho rodič dvanáctkrát za den obejmout. „Mám ještě dvě malé dcery, a zatímco u té nejmladší ještě kojené jsem to během hodiny přestala počítat, protože ta se mazlí pořád, s Matym jsme se stěží dostali na pět nebo osm objetí denně. Mluvila jsem s ním o tom a on rozumně řekl, že ho musím obejmout za den čtyřiadvacetkrát, protože když bude u táty, nebudu ho pak moci objímat vůbec,“ vysvětluje matka. Tak si na to dávají se synem pozor a objímají se do zásoby.
Text: Klára Kubíčková