Proč jste vlastně začala tvořit oblečení pro děti? Všude jsou ho mraky. Víte, že ho mraky vlastně ani nejsou?
Pokud tedy chcete něco jiného, než nabízejí velké řetězce, něco originálního. Ale hlavní důvod byl pro mě jiný. Hledala jsem na mateřské s Brunem, co bych mohla dělat tvůrčího, co by nebyly jenom plínky a pláč. Pořád jsem sice hrála v divadle, ale tehdy asi jenom dvakrát třikrát do měsíce, takže docela málo. A chtěla jsem navíc ještě něco jiného, než je hraní. Být herečka je bezvadná profese, ale jste při ní úplně závislá na vůli jiných lidí, jestli se jim budete hodit a líbit, jestli vám zavolají a práci vám dají.
Takže jste začala šít na vlastní děti a nějak se to „zvrtlo“?
Jako první jsem chtěla spací pytel pro malého Bruna, našla jsem na internetu úžasnou látku a poprosila svoji skorošvagrovou, aby mi ho ušila. Nakonec to byl ale impulz k tomu, abych jich rovnou nechala ušít víc. Věděla jsem, jak na to, protože jsem vlastně mezi špendlíky vyrůstala. Babička byla krejčová, koupila mi v deseti letech šicí stroj. Takže se dá říct, že šít umím, i když amatérsky. Zvládnu nejen sukni, ale třeba i bundu.
Ale vaše modely na zakázku přece sama nešijete, to byste nemohla zvládnout.
To ne, mám domluvené švadleny. Ale nevěřila byste, jak je těžké najít někoho šikovného, samostatného a řemeslně poctivého. Možná že mimo Prahu to těžké není, ale to bych zas nezvládala s dojížděním. Teď to mám zařízené tak, že všechny modely navrhuji a moje střihačka Jana Pospíšilová, bez které bych se opravdu neobešla, s návrhy postupuje dál. Ušije prototypy a připraví základní střihy, a navíc jí můžu úplně důvěřovat. Umí mi nápad pochválit i zkritizovat a je na ni spolehnutí.
Celý rozhovor s Magdalenou Zimovou najdete v časopise Vlasta, který vychází ve středu 22. července.
TEXT: Dagmar Školoudová