Fotí známé tváře: "Historek k snímkům mám dost," říká

Z nové Vlasty 12. srpna 2015

Fotografie Lenky Hatašové jsou specifické a na první pohled rozeznatelné od snímků jiných autorů, především díky hře s přirozeným světlem. Ví se o ní, že je otevřená diskusi, nemanipuluje lidi do poloh, které se jim nelíbí, a vždy jim dává možnost podílet se na výběru finálního snímku. To je v mediálním světě neobvyklé, ale o to víc si jí lidé, nejen celebrity, váží.

K focení tě přivedl tatínek. Kdy jsi dostala svůj první foťák a jak vznikaly tvoje první snímky?

Můj první foťák byl vlastně tátův, obrovská zrcadlovka. Myslím, že značky Pentacon, se kterou on sám pracoval. Občas mi ho půjčil, já si na něm mohla nafotit něco, co se mi líbilo, a pak jsem se filmy i fotky sama pokoušela vyvolat. Něco z té doby mám ještě v kufříku s nápisem historie a těm svým neumělým pokusům se musím usmívat. První krůčky jsou dojemné. Těch zajímavých kufříků bude asi za dobu tvé kariéry víc.

Máš v šuplíku nějaké skvosty?

Ve svém archivu negativů, kterých je ve sklepě plná skříň, je spousta cenných fotek, zejména těch lidí, kteří už nežijí. Papež Jan Pavel II. v momentě, kdy poprvé v Praze vystoupil z letadla a líbá zem, nebo Waldemar Matuška či Arnošt Lustig v jejich americkém prostředí, lady Diana na londýnském Wimbledonu... Jednou se chystám ty tisíce záběrů probrat a přeskenovat do digitální podoby, aby pro mne byly lehce dostupné. Dokonce jsem si na to už pořídila skener!

Lenka Hatašová fotí Petra Jandu z Olympicu.

Vážou se ke každé fotografii nějaké vzpomínky, příběhy, situace? Pamatuješ si je?

Jistěže ne ke všemu, co jsem kdy vyfotila, je zajímavý příběh. Ale i tak je jich dost. Můžu zmínit snímek z finále tenisového Wimbledonu, kdy naše Jana Novotná celkem nečekaně prohrála se Steffi Grafovou. Při dekorování finalistů, které má přímo na wimbledonském centrálním kurtu na starosti vévodkyně z Kentu, se poražená Novotná najednou tak rozplakala, že si vévodkyně položila její hlavu na rameno a jala se jí utěšovat. V tu chvíli se mezi fotografy z celého světa strhla vřava, boj o nejlepší úhel záběru na plačící tenistku. Psal se rok 1997 a já byla mezi těmi borci jedna z nejmladších, navíc holka. Nemilosrdně mě vytěsnili na konec řady netušíce, že se obě dámy najednou natočí tak, že nejlepší úhel záběru budu mít právě já. Situace trvala pár vteřin, ale já stihla tu emotivní scénu zachytit tak, že ji ode mě vzápětí koupily noviny Sunday Times za částku, o které se mi předtím nikdy ani nesnilo.

TEXT: Jitka Musilová

Celý rozhovor s fotografkou hvězd Lenkou Hatašovou čtěte v nové Vlastě, která vychází ve středu 12. srpna.