Pozoruji devadesátiletou maminku svého přítele a říkám si, jaké má štěstí. Ona i její rodina. Ve svém věku v pohodě obstará nejen sebe, dům a zahrádku, ale ještě všem servíruje každé odpoledne vlastnoruční zákusky. Ráno peče chleba, pravidelně chodí ke kadeřnici, a jezdí dokonce i na kole! Činorodé stáří bez zdravotních problémů je požehnání pro celou rodinu. Každý ale takové štěstí nemá. Přes 80 tisíc českých seniorů je odkázáno na pomoc druhých, většinou ve vlastní rodině. A pak je tu strašák jménem Alzheimerova choroba. Každý desátý člověk nad 65 let dnes trpí nějakou formou demence a s prodlužujícím se věkem takových případů stále přibývá.
Chci být doma
Dobrou zprávou je, že 75% starších lidí je schopno žít aktivně a soběstačně až do velmi vysokého věku. Ti ostatní ovšem potřebují pomoc. Stále více lidí řeší situaci, kdy se babička či dědeček anebo vlastní rodiče už nejsou schopni sami o sebe postarat. Ideální je, když mohou zůstat doma, v prostředí, které znají, obklopeni svými blízkými. Jenže pečovat o stárnoucího člověka může být někdy přes veškerou lásku a snahu nad naše síly. A tak přijde na přetřes otázka, jak z toho ven. „Co s nimi. Či kam s ním? O tom už psal dávný klasik, i když se to netýkalo starších lidí. V první řadě by to ale měli být oni sami, rodiče či prarodiče, kteří se rozhodnou, zda chtějí do nějakého pečovatelského domu,“ upozorňuje ředitelka gerontologického centra v pražských Kobylisích Iva Holmerová.
Svět stárne
„Většina rodin má zájem se o své blízké postarat sama,“ dodává neurolog Radomír Taláb z Hradce Králové. „Všude dobře, doma nejlépe – všem dobře známé přísloví však často znamená, že nemocný zůstává celé hodiny a dny sice v domácím prostředí, ale sám se svou nemocí, bez kontaktu s okolím a bez možností zapojit zbylé funkční schopnosti stárnoucího člověka s Alzheimerovou demencí. Jeho starostliví příbuzní jsou v zaměstnání, domů se vracejí vyčerpaní a unavení,“ vysvětluje Taláb. „Málokoho navíc napadne, že napomáhá postupu choroby tím, že svému bližnímu zajistí pouze základní ošetření a nevěnuje se mu profesionálně. Jednoduše to neumí a nemá na to ani čas. Možná stojí za to, zamyslet se, zda by nemoc nebyla lépe zvladatelná v prostředí citlivé odborné a sociální péče, odkud postižený kdykoli může kontaktovat a navštěvovat rodinu, ale vracet se tam, kde dostává veškerou zdravotnickou, psychickou i sociální péči.“ Sociologové varují: lidí odkázaných na pomoc jiných bude přibývat. V roce 2030 jich podle odhadů bude u nás dvakrát víc než dnes, zhruba 150 tisíc. Už teď je asi pro pětinu rodin taková situace finančně i organizačně téměř neúnosná. Nejenže stárne populace, ale posouvá se totiž i věková hranice, kdy přivádíme na svět potomky. Desítky tisíc lidí se tak denně starají o nemohoucí rodiče a zároveň i o své děti. A to je pěkný nápor na finance, čas i zásoby vlastní energie.
Více se dočtete v nové Vlastě, která vychází již dnes, ve středu 16. září.