Jak se to stane, že si člověk řekne „tak, a já jdu dobrovolně pomáhat uprchlíkům v Maďarsku“?
Nejsem profesionální aktivistka. S přítelem jsme se chystali na dovolenou do Budapešti. Ale pak se udusilo sedmdesát uprchlíků v kamionu. Následovaly neskutečné reakce lidí na internetu v diskusích. Nelitovali je, snad jim to i přáli. Mně se z toho udělalo zle. Nadhodila jsem příteli, že bychom naši dovolenou mohli trochu pozměnit. Místo výletů po památkách jet pomáhat lidem na nádraží Keleti, kde tehdy byla krize. Souhlasil. Nikdy to nebylo moje téma, ale to, jaká nenávistná vlna se Českem valí, mě donutilo chtít pomáhat.
Následně jste vyhlásila sbírku věcí, která vám trochu přerostla přes hlavu...
Mělo toho být trocha, napsala jsem na Facebook, že jedeme na místo a máme volno v batohu, tak kdo chce, ať donese deky, spacáky a my to rozdáme na místě. A už to jelo. Začalo se mi ozývat mnoho kamarádů, ale i cizí lidi, posílali věci i peníze na cestu. Rozhodla jsem se uspořádat oficiálnější sbírku, domluvila jsem se s Masarykovou univerzitou, jejíž rektor se dlouhodobě vyjadřuje tak, že je třeba situaci řešit a pomáhat. Díky tomu máme sběrné místo v univerzitním kině Scala v Brně. Sbírka se rozrostla, jeden den něco dorazilo a druhý den toho bylo dvakrát tolik. Za čtrnáct dní jsme odvezli tři dodávky a kufry patnácti aut. Nakonec jsme jeli už dvakrát. Poprvé to bylo 8. září, na pár dní. Pak se ozvalo několik lidí, že se k nám přidají. Vyrazilo nás celkem šestnáct. A nezamířili jsme do Budapešti, ale k vesničce Röszke u hranic se Srbskem, kde zrovna vyrostl improvizovaný tábor pro uprchlíky.
Co se tam dělo?
Přijeli jsme v noci. Neviděli jsme nic, jen silnici vedoucí do tábora a proti nám se valící skupiny lidí, křičící „Syria Syria!“.
Báli jste se?
Nebáli. Oni jen utíkali před policií, která je zavřela do kempu a nechtěla je pustit. Netušili, kde jsou, proč tam jsou, byla tam tma. V kempu jsme rozeslali tlumočníky. Ti zjistili, že uprchlíci prostě přijdou od hranic, tady je zastaví a mluví na ně jen maďarsky. Nebyly tam záchody, pití, nic. Jen kukuřičné pole. Opuštěné špinavé stany plné věcí po předchozích uprchlících. A tři malé stánky, kde dobrovolníci, kteří přijeli před námi, vydávali oblečení, pití. Ale potmě, takže kdo přišel, nevšiml si jich. A byla zima. Já měla zimní bundu a dvě mikiny...
Co bylo dál? Čtěte v Nové Vlastě, která vychází právě dnes – ve středu 30. září.