Tipovala jsem, že si obléknete svou oblíbenou černou! Já pro vás snad před dvaceti lety předváděla a nikdy jsem vás v jiné barvě neviděla. V dobrém jsme vám říkaly Černá Táňa.
Já si tak taky říkám! Tak to jste byla u úplného zrodu, zrovna jsme oslavili dvacetileté výročí značky. Co se černé týče, kdybych mohla, tak dělám jenom černé kolekce, ale jenom takhle se prezentovat nemůžu.
Kterou barvu ještě snesete?
Osobně bílou, ta je jednoduchá, čistá a vytváří s černou krásný kontrast, já mám ráda výrazné vzory. Už se mi osvědčilo, že když udělám model, který se líbí mně a nosila bych ho, tak ho budou nosit i ostatní. To je moje vnitřní vodítko. V kolekci samozřejmě máme barvy. Letos je to oranžová, červená a modrá.
Při přípravě na rozhovor jsem zjistila, že oblékáte moderátorky Událostí ČT1 a dost mi zatrnulo. Nepoložila jste tak trochu hlavu na špalek?
To víte, že ano, že jsem se bála! Zprávy mají obrovskou sledovanost, oblékám Danielu Písařovicovou, Marcelu Augustovou – veřejnost oblečení moderátorek samozřejmě hodnotí a člověk se nemůže zavděčit všem. Zatím to ale vypadá, že se lidem moje modely líbí, při vší skromnosti konstatuju, že slyším chválu, nebo jinak řečeno: průšvih to snad není.
Kromě televize pracujete i pro film, ale tam nejste tak docela svou paní, nemůžete používat jen svoji oblíbenou černobílou, a navíc musíte poslouchat režiséra. Jak to snášíte?
Chvilku to celkem jde, pak mě to, přiznávám, přestane bavit. Ale nebráním se tomu, protože je to pro mě jiný náhled na práci s kostýmy. Najednou jsem prodloužená ruka pana režiséra, musím se držet scénáře, kostým musí fungovat pro herce, aby se v něm cítil dobře a nerozptyloval ho. Nemohla bych to dělat jako hlavní náplň práce, ale čas od času je to zajímavá změna.
Na čem jste pracovala v poslední době?
Naposledy jsem dělala VIP vraždy na Primě, Pohádkáře s Vladimírem Michálkem, Líbáš jako ďábel s Marií Poledňákovou... Ale tohle jsou nárazové práce, zkrátka když se to sejde. Krásná a vděčná práce byla oblékat Terezu Kostkovou pro Star Dance – ona je bohyně, oblečení na ní vynikne, dokáže moje modely krásně vynést.
Taky se na ni ráda dívám, vypadá krásně, v těch šatech působí sebejistě.
Já jí to samozřejmě věřím taky! Jak se kdo v modelu cítí – to je základ všeho. I když je na přehlídce modelka profík, dá se na ní poznat, že se jí předváděné oblečení líbí, umí ho zkrátka lépe vynést a prodat. Když dělám na zakázku šaty, zásadně klientce nevnucuju nějaký módní výstřelek, nebo že chci čtyři sklady sem, nejdůležitější jsou dvě věci: aby v modelu vypadala dobře – to ohlídám já, to si vyřeším, a aby se v těch šatech dobře cítila. Jde o individuální přístup, zkoušky a dobrou krejčovinu.
A co když zákaznice chce něco, co jí nesluší, špatná barva, střih? Rozmlouváte jí to?
Rozmlouvám, ale ono se to časem vytříbilo samo. Klientky už mě znají, vědí, že u mě nenajdou bůhvíjaké výšivky nebo zdobné věci, ale že jim šaty dokážu udělat tak, aby jim seděly, vypadaly na nich dobře a šik. Mám tady spoustu barevných vzorníků a látek, klientka si vybere a já to navrhnu a vyzkouším.
Osvědčilo se mi, že když udělám model, který se líbí mně a nosila bych ho, tak ho budou nosit i ostatní.
Vaše zákaznice – já si představuju ženy nad třicet, které si model od vás mohou dovolit.
Ano, od třiceti do konce života, jak ráda říkám. Většinou náročné ženy, které vědí, co chtějí. Manažerky, právničky, ženy, které se o sebe jsou zvyklé postarat, chtějí vypadat dobře, chtějí a očekávají, že jim oblečení bude slušet, perfektně sedět a chtějí špičkové materiály a zpracování.
Používáte české materiály?
Když jsem dělala první kolekci, tak jsem chtěla být „hrdá Češka“ a měla v úmyslu udělat českou kolekci z českých materiálů, ale ukázalo se, že to opravdu nejde, nejsou tu výrobci látek. Doteď jsem nenašla žádné, kteří by obstáli v zahraniční konkurenci. Začala jsem jezdit do Paříže a vybírat materiály tam a mám svoje dodavatele, se kterými jsem spokojená. Výrobci špičkových látek jsou většinou Španělé, Italové, Francouzi, Němci. Mám obavu, že u nás textilní průmysl po roce 1989 zanikl, ale třeba se pletu.
Jak vás tak poslouchám, připadá mi, že chcete mít všechno perfektní, špičkové... Že vy jste detailistka?
Asi ano. Na jednu stranu se to hodí, na druhou stranu to někdy až obtěžuje. Doma to nepřeháním, že bych třeba česala třásně u koberce – když nad tím tak přemýšlím, já vlastně ani koberce nemám –, ale mám ráda, když věci sedí a vypadají dobře. Ehm, dokonale.
Dokážou to zákaznice ocenit?
Mám třeba zákaznici, která přišla s fanatickým výrazem: Já prostě v šatníku musím mít šaty od vás! – hezké, toho si fakt vážím.
Při vašem detailismu – co na to švadleny?
Mám tým krejčových, na které jsem zvyklá. Časem se tým usadil a mohu se na ně spolehnout. To je pro mě velmi důležité. S mojí dvorní krejčovou děláme už od začátku založení firmy. Práci mají rozdělenou podle toho, co jim jde nejlíp, to máme zjištěné: jedné jdou nejlíp večerní šaty, jedna je šikovná třeba na saka a kalhoty, jiná na kabáty... Mají v rukou také různý cit na různé materiály. Takže to máme nastavené velmi individuálně, nejsme pásová výroba.
Vracíte jim věci?
Vím, co od nich můžu očekávat za práci, a je nutné, aby chápaly a nevadilo jim, když se mi něco nelíbí. Akceptujeme se navzájem, ony už mě znají a nediskutujou se mnou, vědí a věří, že po nich nechci nesmysly. Já umím vymýšlet, kreslit, dělat střihy, asi bych to zvládla i ušít, ale na to nemám trpělivost a nebyla bych tak precizní jako ony. Navíc bych ušila jedny šaty za měsíc a byla bych ráda.
Detailisti bývají poněkud vzteklí, když se jim něco nelíbí. Co vy?
No... Já trhám věci.
Chudinky švadlenky vám přinesou model a vy jim ho rozcupujete?!
Ne, já trhám na modelce, na které se ty první prototypy zkoušejí. Jen si to představte: oblečení je nastehované, já se těším, jak to bude hrozně hezké, obléknu modelku a zjistím, že se mi to vůbec nelíbí – a už škubu!
Přiznávám, že odkládám veškerou skromnost a jsem strašně pyšná, že jsem první česká návrhářka, jejíž šaty si oblékla členka britské královské rodiny.
Vždyť si roztrháte tu krásnou látku!
To nikdy! Ono jak je to jen nastehované, tak rvu ty švy! Mám svou modelku, na které zkouším modely na přehlídku. Má pro mě optimální míry a už je zvyklá, nevadí jí to, ještě se směje.
Jaké jsou pro vás optimální míry?
Velikost má 36, ale hlavně velmi souměrnou postavu. Zajímavé je, že většina profi modelek souměrnou postavu nemá. Většinou jsou hodně vysoké, a tak na ně musím šaty speciálně upravovat.
Vzpomínám si, že jste modelky uměla zpérovat, když se vám něco nelíbilo.
Zrovna včera jsem dělala zkoušku před přehlídkou, takzvaný fitting. Na to potřebuju opravdu klid a stoprocentně se soustředit, protože jak si to nazkouším, takové to na přehlídce bude. Dvacet děvčat mi tu štěbetalo, nepostojí neposedí, musela jsem na ně trochu houknout... jinak na přehlídce jsem už v klidu.
Šila jste si v dětství na panenky?
Maminka si vždycky malovala návrhy a nechávala si je šít u švadleny. Když „navrhla“ něco na mě, tak se mi u švadleny zoufale nelíbilo, nebavilo mě to, protože já ve skutečnosti chvíli nepostojím. Vidíte, zlobím se na nebohé modelky a přitom jsem stejná! I když si dnes nechávám od svých švadlen něco šít na sebe, nevydržím stát. Takže jako malá jsem si vždycky kreslila malinké modely na panenky, vymyslela kolekci, ale když došlo na šití a realizaci, neměla jsem na to trpělivost.
Takže je návrhářství dědictví po mamince?
Asi ano, ji to hrozně bavilo, pořád sbírala nějaké látky, vymýšlela střihy. V době, kdy nic moc nebylo, se dokázala hezky strojit. U mě bylo šití u švadleny víceméně nutnost, protože já byla brzy hodně vysoká a nic mi nebylo, navíc jsem v době dospívání odhalila své vysoké nároky a z dostupné konfekce se mi nic nelíbilo.
Proto jste si na sebe začala šít?
Na sebe ani ne, my jsme v Brně na textilní průmyslovce byly taková parta holek a náš hec a hra byla, co kdo ušije přes víkend. Bavily nás přehlídky, byly jsme velmi kreativní.
Vaše první zákaznice byla spolužačka?
S těmi jsme se navzájem obšívaly zadarmo. První platící klientka byla maminčina kamarádka. Přišla s tím, že chce ode mě něco ušít, to byla první vlaštovka a začínalo se dařit, ale já pořád chtěla do Prahy. Tady jsem si postupně zařídila ateliér, začala šít na svoje kamarádky, kamarádky jejich kamarádek a tak to šlo lavinovitě dál...
Jak se vám podařilo prošít do hvězdných výšin?
V roce 1984 jsem pracovala jako modelka s Kateřinou Kornovou, tenkrát Markovou, ona v té době začala žít s Jirkou Kornem a ten byl jedním z mých prvních hvězdných zákazníků. Začali jsme dělat televizní pořad To znám. On mě seznámil s Helenou Vondráčkovou. Od té doby až dodnes ji oblékám.
A která vaše klientka byla úplně ta nejhvězdnější?
Nemůžu odpovědět jinak, než že pro mě jsou hvězdy všechny!
Tatiana Kovaříkova
Pochází z Ústí nad Labem.
- Vystudovala Střední průmyslovou školu textilní v Brně.
- Před dvaceti lety založila úspěšnou značku TATIANA. Má butik v Praze.
- Vystavuje v Česku, Paříži, New Yorku.
- Zúčastnila se módních událostí: Prague Fashion Week, Unique Fashion Week, Fashion Stars Night, Designblok, Rock & Pop for Fashion, Vine Fashion Night aj.
- Spolupracuje s H. Vondráčkovou, L. Machálkovou, B. Nesvadbovou, H. Zagorovou.
- Pracuje jako kostýmní výtvarnice seriálů a filmů (VIP vraždy, Pohádkář, Líbáš jako ďábel, StarDance).
- Navrhla modely pro moderátorky pořadu Události ČT1.
- Má 22letého syna Maxmiliána.
Prosím!
Tak dobře. Před rokem jsem byla oslovena nadací Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu (DofE) a Britskou obchodní komorou, abych uspořádala soukromou módní přehlídku pro Její královskou Výsost, hraběnku Sophii z Wessexu při její návštěvě Česka a vytvořila pro ni jako dar večerní šaty. Pro mě obrovská výzva. A strašlivá tréma. Hraběnka slavnostně šaty převzala, oblékla – a dokonale jí padly, já se trefila!
Jak trefila? Šila jste je od oka?
Vždyť to měl být dárek, překvapení, jinak to nešlo.
A to jste se nebála?
Příšerně! Byla jsem celou dobu totálně rozhozená. A měla jsem to obrovské štěstí, že jí ty šaty přesně sedly, jako by k nám chodila na zkoušky. A navíc jí strašně slušely! Předali jsme jí je jako dar za DofE, Britskou obchodní komoru a značku Tatiana. Za měsíc mi volali z Londýna: Tatiano, hraběnka si oblékla vaše šaty na obrovskou slávu: na švédskou královskou svatbu, fotky obletěly svět!
Já mám husí kůži!
Já taky! Už jsem o tom věděla, protože mě okamžitě kontaktovaly anglické módní blogerky, které zjišťovaly, kdo a odkud jsem, jak jsem ty šaty šila, z jakého materiálu jsou... Sláva byla taková, že jsme dokonce museli vydat tiskovou zprávu a vysvětlit, jak to vlastně celé bylo. Přiznávám, že odkládám veškerou skromnost a jsem strašně pyšná, že jsem první česká návrhářka, jejíž šaty si oblékla členka britské královské rodiny. Tohle budu jednou vyprávět svým vnoučatům!
Hrozně ráda peču. Sladké, slané, úplně všechno. A nejradši peču pro ostatní. Kromě návrhářství jsem expert přes troubu.
A co děláte, když si od těch hvězdných výšin potřebujete odpočinout?
Tím, jak jsem pořád mezi lidmi, tak se o víkendu ráda zavřu doma, a to buď spím, nebo čtu, nebo cvičím jógu, prostě odpočívám. Mám psa a nově dvě kočky.
Pes a kočky, jde to dohromady?
Jasně! My jsme celá rodina vždycky měli psy. Já byla celý život přesvědčená, že jsem na kočky alergická a nemám je vlastně ani moc ráda, že mám radši psy. A teď mám druhým rokem Indee, což je moje milovaná kočinka, na které jsem závislá.
Jak jste k ní přišla?
Vzniklo to tak, že můj syn s přítelkyní došli k závěru, že se milují až za hrob a nezbytně spolu musí něco vychovávat – a pořídili si koťátko. Za dva měsíce se rozešli a syn mi v bedýnce přinesl překrásnou kočičku. Já kočku nikdy neměla a moc nevěděla, co s ní mám dělat. První týden strávila pod postelí, byla plachá, pak postupně začala vylejzat a já se do ní zamilovala. Bezhlavě a definitivně.
A co ta druhá?
Tu mám teprve od října. Kamarádka mi poslala obrázek černobílé kočičky, která byla u doktora se zlomenou nohou a zůstala tam, nikdo se k ní nehlásil. Já zjihla, kočička se mi na první pohled strašně líbila, řekla jsem to doma – a přítel sedl do auta a přivezl mi ji! Říkáme jí Mína. Úplně jsem jim podlehla, nejradši bych měla doma všechno s kočkama.
Máte zahradu – ryjete, plejete?
Nárazově! Nedávno jsem vynášela odpadky a nechala kvůli kočkám otevřeno jen na zaklapnutí, aby nevyběhly, dveře se zabouchly a já, lepě oděná do trika a tepláků, zůstala venku bez klíčů, bez mobilu a bez sousedů, kteří odjeli. Čekala jsem, až někdo přijede domů, dala se do mě zima – tak jsem ze zoufalství vyplela záhony. Letos mám krásné hortenzie, na ty jsem hrdá. A hrozně ráda peču. Sladké, slané, úplně všechno.
Nevypadáte na to, že byste svoje výrobky ve větší míře konzumovala.
Já nejradši peču pro ostatní. Kromě návrhářství jsem expert přes troubu.