Mohlo by vás zajímat
Že je tato půvabná mladá dáma dcerou slavného hereckého páru Jany Hlaváčové a Luďka Munzara je všeobecně známé. Ne všichni však vědí, že od dětství milovala sport, a tak si po gymnáziu podala přihlášku na Fakultu tělesné výchovy a sportu.
Souběžně se ale přihlásila také na studium oboru herectví na pražské DAMU, i když s ním do té doby neměla žádné zkušenosti a aniž by o tom její rodiče měli ponětí. V okamžiku, kdy ji na uměleckou školu přijali, bylo rozhodnuto: ze zapálené sportovkyně se stala herečka.
Na náš rozhovor dorazila rovnou ze zájezdové šňůry, kterou absolvovala po boku Ivy Janžurové, její dcery Sabiny Remundové a Miroslava Vladyky s představením Na mělčině. Tato divadelní hra má podtitul O třech ženách, které k sobě hledají cestu...
Ke kterým lidem ráda hledáte cestu vy?
Já v posledních pár měsících hledám – a zaplaťpánbůh nacházím – cestu sama k sobě. Takhle vám to řeknu. V tom permanentním velkém kalupu, který my, ženské, a hlavně mámy, každodenně absolvujeme, zažívám úžasnou věc – učím se v tom shonu trošku přibržďovat a snažím se brát ohled i sama na sebe. A řeknu vám, je to fajn. Jsem šťastná.
Zní to, jako byste dřív nebyla.
Ale byla. Jen jsem žila v takovém tom modelu, že spokojená a šťastná jsem se cítila, jen když se MÝM přičiněním ta radost odrážela v lidech okolo mě. Byla jsem šťastná, když jsem například mohla pro všechny vymyslet, zorganizovat a zařídit dovolenou, nikoho jsem k tomu nepřipustila, všechno jsem musela mít pod kontrolou a ještě jsem se na té dovolené snažila o všechny postarat.
Obchoďák: jedna ze scén, které ještě natočila Bára Munzarová.
S Ivou Janžurovou na scéně Divadla Kalich v úžasné hře Na mělčině. Musíte vidět!
Úraz vás zastavil, ale na druhou stranu asi nejenom mě mrzí, že nejste k vidění v Obchoďáku, z jehož natáčení vás kvůli tomuto vyškrtli...
Byla bych pokrytec, kdybych tvrdila, že mě to nezamrzelo. Ale víte co, já mám hodnoty poskládané přece jenom jinak. Jo, trochu mě to mrzí, už jenom pro vynaloženou energii, ale hodně jsem se díky tomu taky naučila. Smluvně proběhlo vše v pořádku a na základě dohody. Nemá už smysl spekulovat, že by to šlo, nebo nešlo, mohli na mě počkat, nemuseli... A nejsem ani loktař nebo ranař, kterej by dělal nějaký scény. Taková já nejsem, nikdy jsem nebyla a nebudu.
Není to zvláštní, když se díváte na něco, co jste už natočila, jen na vašem místě je teď někdo úplně jiný?
Co se týká Terezky Kostkové, známe se od malička a máme se rády už od dětství. Terezka mi sama telefonovala a vyděšeným hlasem říkala, že to přece nejde, že po mně takhle nemůže přebírat roli, obzvlášť v takové situaci... Ale rozhodnutí přišlo z vyšších míst a nejel přes ně vlak. Dokonce mě navštívila doma, když se tohle všechno událo, a já jsem ráda, že tu roli přebrala ona.
I přesto, že je teď před kamerou jejím seriálovým partnerem váš skutečný životní partner – Martin Trnavský?
Ale role, kterou hraje Martin, byla původně psaná pro jiného herce, to, že bude hrát v Obchoďáku on, se na Primě rozhodlo někdy čtrnáct dnů před spuštěním natáčení, takřka ze dne na den. A jak vám odpovědět? Obchoďák je seriál, ne život! (smích) Takhle jsem si odpočinula a nemusela trávit léto v ateliéru, protože zpočátku ta prognóza s mou nohou nevypadala vůbec dobře. Kdyby vše jelo v těch rozběhlých kolejích, ne že bych snad natáčení nezvládla, ale kdo ví, třeba by se mi noha hojila podstatně hůř a pomaleji, než když jsem byla v klidu.
Bára se svým životním partnerem, hercem Martinem Trnavským. Po premiéře muzikálu Pomáda v Divadle Kalich s dcerou Aničkou.
Jak jste se do sebe s Martinem vůbec zamilovali?
Já to naše setkání vnímám tak, že se potkaly – a stoprocentně to nebyla náhoda, dvě bytosti a teprve pak, až někde v závěsu chlap a ženská. Protože my jsme si jeden druhého našli, nasměrovali a doplňujeme se. Nejprve vzniklo velké přátelství s obrovskou důvěrou a nějaká chemie propojená se zamilovaností, to bylo až pak.
Bylo pro vás těžké rozloučit se s minulostí a s Jiřím Dvořákem, tátou Aničky?
Nebylo to vůbec zadarmo, bylo to těžké a bolestné, ale jsme oba dospělí, takže jsme to myslím zvládli na úrovni. Žádná Itálie, jak se někde psalo a jak si kdokoliv nezaujatý mohl myslet. Jirka je a napořád bude Aniččiným tátou.
Už jste od Aničky slyšela otázku, kdy už konečně bude mít sourozence?
Ne. My máme zákaz. Anička mi naopak řekla: „Mami, a ne, že teď budete mít pro mě brášku nebo ségru.“ Takže my to máme od Aničky zakázaný. Ale je to tak v pořádku, protože tímto jsem se ujistila, že je spokojená. Víte, možná v tom hraje podstatnou roli i fakt, že v naší rodině se všichni zcela zabíjíme láskou. Ale se vším všudy. Doteky, hlazení, objímání, dávání si nahlas na vědomí, že se máme rádi... milujeme se.
TEN DEN, KDY SE BÁŘE MUNZAROVÉ STALA NEHODA, JÍ POŘÁD NĚCO ŘÍKALO, AŤ NA MOTORKU NESEDÁ... O SÍLE INTUICE VYPRÁVÍ REDAKTOROVI LUBOŠOVI NEČASOVI V ROZHOVORU PRO ČASOPIS VLASTA 42/2012.