Táňa Fischerová: Ženy prostě musí vydržet víc

Nina Divíšková mi nedávno řekla, že právě vás si dokáže představit jako prezidentku tohoto státu. Zvládla byste to?

Položil jste mi otázku, která mě pokaždé přivede do úzkých. Poslední dobou je těch lidí víc... Je pravda, že jsem politikou prošla, a zřejmě mnoha lidem utkvělo v hlavě, že jsem nezapadala do modelu stávající politiky. Možná proto se moje jméno občas v této spojitosti někde vyloupne. Do politiky jsem vstoupila, protože jsem to cítila jako občanskou zodpovědnost.

Když jsem byla oslovena, zhroutila jsem se. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, právě proto, jaká jsem. Po pocitu úzkosti a pár dnech nespavosti jsem nakonec souhlasila, ale s podmínkou, že budu na kandidátce na desátém, nevolitelném místě.

No a stalo se, že mě lidé zvolili. Zažila jsem čtyři roky, které mi ukázaly svět politiky zevnitř, obnažený až na kost. Mnohdy se člověk ani nestačil divit... A dnes je to stejné. I proto se tomu vámi vyslovenému vzpírám, seč můžu.

Jaký je ten hlavní důvod?

Neodpovídá tomu moje rodinná situace. Mám syna, na kterého bych neměla tolik času. Teď budu mluvit velmi teoreticky, ale pokud bych kandidaturu přijala, rodina se ocitne bokem. Jsem ovšem přesvědčena, že na toto místo by měl být nalezen kandidát z občanské společnosti. Jinak přímá volba nemá cenu. Byla by to zase jen volba kandidátů, kteří slouží stranám, a ne lidem.

Právě proto jsem se vás na to ptal.

Víte, já každému, kdo za mnou s touto nabídkou přijde, říkám – zkuste hledat ještě někoho jiného. Těch, kteří by si zasloužili zastávat toto místo, není příliš, ale jsou.

Každý z nás tady má nějaký úkol. Co když tohle je právě ten váš?

Ano, každý z nás má na Zemi nějaký úkol. Navíc věřím i tomu, že tady nejsme jednou, že s tím „svým“ úkolem sem vstupujeme z minula. Má to logiku, protože v žádném svém životě nemůže nikdo zvládnout úplně všechno.

Na ten svůj jste tedy už přišla?

Spíš bych řekla, že se to postupně odhaluje. Je to pozvolná cesta, a když se z bodu, ve kterém jste nyní, podíváte zpátky, spousta věcí se vám ukáže. Vidíte, že v místě, kde to drhlo, se odehrává cosi, co upozorňuje, že touto cestou není dobré jít. Člověk to musí zvládnout a musí to pak předávat i ostatním, protože tady nejsme sami pro sebe. Ve všech aktivitách jsem byla tlačena k tomu, abych něco udělala i pro jiné. Když to vezmeme takhle, nic nebylo náhodné.

Ale ne každý zvládne překlenout bolesti a osudové záseky, které nejsou příjemné.

Tak samozřejmě. Navíc u mě se to jako by prolínalo – od narození postiženého dítěte přes vyhazov z Činoherního klubu... Nebylo to jednoduché, protože mě tím zbavili divadla, které jsem milovala. A třetí záležitost byla politická sféra, v níž jsem musela obstát. Ačkoliv tam o mě nikdo z těch stávajících politiků příliš nestál, musela jsem to zvládnout.

To byly asi tři nejtěžší věci, které jsem musela překonat, sžít se s nimi a teprve potom, obohacená o další zkušenosti, jít dál. V ten moment nevíte, že je to pro vás vlastně dobře. To si člověk uvědomí časem. Ale nic se neděje tak, aby vás to úplně položilo na lopatky, každá překonaná bolest je pro člověka zároveň vítězstvím.

Narození dítěte je zázrak. Víte, co jste se prostřednictvím svého postiženého syna měla naučit?

Co mi to dalo? Člověk musí zvládnout sám sebe a potom dát lásku a péči dítěti. Nemá cenu klást si otázku: Proč se to muselo stát právě mně? Vzácný člověk Honza Potměšil na to říká: „Proč by se to mělo stát každýmu jinýmu, jenom mně ne?!“ Lépe bych to říct nedokázala.

Můj syn ze svého těla nevystoupí. Je odkázán na to, sedět a čekat, až přijdu, až budu mít náladu, až mu dám najíst, napít... Kdyby si neustále stěžoval, že něco potřebuje, tak by ten život prohrál, stejně jako já. Ale ta trpělivost člověka, který nemá možnosti jako my ostatní, je neuvěřitelná. My můžeme čas od času sami sobě utéct, jedeme do ciziny, vidíme moře.

Ono to pomůže, ale jen na chvilku, ten vnitřek si neseme stále s sebou. Já můžu číst posilující knihy, on nemůže. Kdybych to nepoznala, možná bych si vůbec nevážila statečnosti lidí, kteří to mají těžší než my. A když jsou ještě srovnaní sami se sebou, je to pro nás velký příklad, ohromná škola.

Pro mého syna nic neznamená ani kariéra, ani úspěch, ani peníze, ale základní lidské hodnoty – pomoc, láska, solidarita. Bez toho nepřežije. Právě jeho existence velmi posílila to, co už ve mně někde bylo.

Co podle vás dělá ženu ženou?

Ženské hodnoty. Tak jako muže dělají ty mužské, ženy mají zase své hodnoty. Ale musí se – nebo spíš měly by se – navzájem propojovat. Nejhorší je, když se žena stane chlapem v sukni.

Jaké hodnoty máte na mysli?

Solidaritu, soucit, lásku, schopnost domluvy. Ale také trvání na hodnotách, což by měli mít muži i ženy. Ne každá žena je silnější než muž, ale obecně musíme víc vydržet. Vždycky se na nás víc nakládalo. Bylo třeba uživit a obstarat rodinu, postarat se a vypiplat děti. Ženy musely přežít, udržet základní laťku. Muž odešel z domu a mohl se věnovat jen práci.

Ale v ženské i mužské populaci se najdou osobnosti, které se vydělují a vyznávají základní pravdivé hodnoty. Mnozí muži, kteří v historii něco znamenali, vyznávali výrazné ženské hodnoty. Třeba u Ježíše to bylo zřetelné. Jeho schopnost naslouchání, soucit se vším živým. Byl nositelem jemnosti, pokory, lásky.

CO JE PRO TÁŇU FISCHEROVOU ABSOLUTNÍM ŠTĚSTÍM A JAK VNÍMÁ SVĚT VYSOKÉ POLITIKY, SE DOZVÍTE V ROZHOVORU LUBOŠE NEČASE VE VLASTĚ 32/2012.