Jana Adamcová: Nejsem svatá

Co se moderování týče, nejste žádný nováček. Četla jste zprávy ve významném pražském rádiu a ve Snídani s Novou, mnoho let jste na Nově moderovala Sportovní noviny a působila jste i jako redaktorka ve zpravodajství této televize. Byla pro vás nabídka TV Barrandov na moderování hlavních zpráv překvapením?

Překvapením... asi ano. Pár týdnů předtím, snad dva, jsem se vzdala spolupráce s TV Nova, protože jsem se tam prostě už nechtěla vrátit. Byla jsem mimo čtyři roky, změnili se v ní lidé, celá televize, její výraz i image. Na Nově je všechno jinak, než když jsem odcházela na mateřskou dovolenou. I zájem diváků o tuhle stanici se zásadně změnil.

A v neposlední řadě jsem už nechtěla být považována za „tu sporťačku“ z Novy. Můj vztah k pasivnímu vnímání sportu přes televizní obrazovku je znám, takže jsem se chtěla podle toho zachovat a svůj pracovní svět změnit. A byla jsem ochotna si na svou příležitost počkat.

Přijala jste ji bez mrknutí oka, nebo jste o ní nějakou chvíli přemýšlela?

Bez mrknutí oka, ale s velikými bolestmi zad...

Pravda, kvůli vyhřezlé ploténce se váš návrat na obrazovku ocitl v ohrožení. Museli vás hospitalizovat a nakonec i operovat. Co se vám tehdy honilo hlavou? Bylo pro vás prioritou zdraví, nebo nová práce?

Samozřejmě že zdraví je vždy na prvním místě. Jenže v daném okamžiku člověk netuší, jak je věc vážná a jak je poškození velké.

Zkoušeli jsme pomoci mé nešťastné ploténce, jak to šlo. Ale nakonec se ukázalo, že všechno bylo marné a že mi pomůže jen skalpel.

Jste nyní v pořádku? Jak se cítíte?

Pan neurochirurg Chrobok z Homolky byl vynikající. Už dvě hodiny po operaci, když jsem se probudila z narkózy, jsem se cítila nádherně.

Měla jsem za sebou celé týdny de facto nepřetržitých bolestí, které se stupňovaly až na hranici snesitelnosti. Takže nějaký řez na zádech a bolest s ním spojená byla pro mě skoro rajská hudba.

Pocházíte z rodiny pravoslavného faráře. Chodíte často do kostela?

Můj vztah ke kostelu a k víře, respektive k náboženství a k církvím, je poněkud složitější. Jakožto jedináček jsem byla do stopy obou rodičů vmanipulovávána hodně energicky.

A do čeho jste nuceni, obvykle vyvolává zcela opačnou reakci. To mě potkalo.

Pokud někdy zhřešíte, prosíte Boha za odpuštění?

Ne, já mám účet svého života nastavený jinak.

Co patří na seznam vašich největších hříchů?

Nejsem svatá a dělala jsem a občas i dělám věci, které se vyskytují v Desateru jako zakázané. Nejsem tomu ráda, ale stane se.

Vychováváte k dodržování Desatera své děti?

Víte, Desatero a křesťanské zásady pro soužití lidí jsou skutečně senzačně vymakaná pravidla. Žít podle nich je dobré, i když třeba nejste věřící či praktikující křesťan.

Takže ano, zcela jistě se snažím vše dobré dětem vštípit a učím je podle těchto principů žít.

Jak se žije po boku tak slavného režiséra? Má vás i vaši domácnost také pod taktovkou?

Víte, režie není jen povolání, to je stav mysli i duše. Opravdový režisér takovým prostě je. Takže i doma. Není to snadné, ale žije se s ním dobře.

V čem ustupujete vy a v čem musí dělat kompromisy on?

Na to se nedá odpovědět ve třech větách...

Tak alespoň prozraďte, do čeho si od něj určitě nenecháte mluvit.

Vy nedáte pokoj. (smích) Ano, je pár věcí, do kterých mi nemluví. Třeba, co si koupím na sebe. Za to mě většinou i pochválí, ale nerad slyší, kolik to stálo. On totiž ještě pamatuje jiné ceny v jiné době.

Má takové oblíbené rčení, které jsem od něho už slyšela jako bonmot mnohokrát: „Kolikže stojí ta kabelka? Za to kdysi bývala menší svatba...“

Jak si Jana Adamcová udržuje postavu? Proč raději sama nevaří? A čím to, že ač je narozená na Slovensku, nemá v češtině ani náznak slovenštiny? Přečtěte si v nové Vlastě 8/2013.