Právě vrcholí sezona hudebních festivalů a vy jste nedávno vydala svou první desku. Je pro vás léto ve znamení koncertů?
Ano, s kapelou jezdíme po klubech a festivalech a strašně si to užíváme. Koncertování mě teď naplno vytěžuje.
Necítíte se unavená? Přece jen jste v pátém měsíci těhotenství. Plánujete v zátěži ubrat a užít si mateřskou?
Já budu spontánně reagovat na to, jak se budu cítit. Zatím je mi skvěle, nemusela jsem na ničem ubrat, před pár dny jsme dotočili videoklip k mému druhému singlu Velvet Dress. Vlastně se mi zdá, že energie mám spíš víc. Ale samozřejmě že od určité chvíle chci být pár týdnů jenom doma a těším se na to. I když si to zatím moc nedokážu představit.
Největší popularitu vám asi přineslo angažmá ve zpravodajství TV Nova?
Těžko říct. U určité skupiny lidí asi ano. Nicméně já sama sebe neumím vnímat skrze jednu jedinou aktivitu. Když jsem se v lednu 2011 vrátila ze studií v Paříži a Berlíně do Prahy, ještě do srpna jsem psala diplomku. Na Novu jsem nastupovala o rok a půl později, v srpnu 2012. Mezitím jsem v Praze založila svou první kapelu, vyučovala soukromě francouzštinu a zapsala se do nejrůznějších castingových agentur. Díky tomu jsem ještě před Novou hrála v několika filmech, seriálech a reklamách.
A v tomhle období jste už měla jasno, že se chcete od svého původního studia politologie a mezinárodních vztahů odklonit a být na obrazovkách?
Diplomacii jsem spíš na chvíli odložila, připadala jsem si na ni ještě příliš mladá. A snila jsem o tom, že budu dělat hudbu – nebo se o to aspoň pokusím. Nikdy jsem ovšem neměla vizi nebo touhu uvádět zprávy na Nově. Fakt by mě to ani ve snu nenapadlo. Takže mi přišlo spíš legrační, že mě vůbec někdo na takové kamerové zkoušky zve. Byla jsem bytostně přesvědčena, že do tohohle typu média nepatřím, protože jsem spíš veřejnoprávní typ – a popravdě řečeno, nikdy jsem si zprávy na Nově nepustila. Nicméně nástupem na Novu pro mě začalo zajímavé dobrodružství, které jsem od začátku brala jako takové další studium.
Reportáže jsem prakticky přestala točit v okamžiku, kdy jsem začala cítit tlak na to, abych informace podávala v souladu s tím, co si myslí náš většinový divák, případně nadřízený. S takovýmto postojem se nedokážu ztotožnit.
Jak to myslíte?
Brala jsem to jako sociologický průzkum zcela odlišných lidí a postav, než se kterými jsem se do té doby setkávala. Navíc mi připadalo jako sci-fi, že se mám ve svých 23 letech stát moderátorkou zpravodajství v nejsledovanější televizi, kde tento post zastávají spíš vítězky soutěže miss než politoložky.
Co vás tedy motivovalo nakonec na Nově zůstat čtyři roky?
Motivovala mě právě ta vtipná představa, že na chvíli proniknu do prostředí, do kterého se absolutně nehodím, a něco se naučím. Zároveň se mi líbila idea, že divákům budu moci předkládat zpravodajství po svém. I proto jsem první dva roky točila reportáže o kauzách, které mi připadaly důležité. Například o Mostecké uhelné, kvůli které jsem jela sledovat soud do Švýcarska. A taky mě hodně bavily speciály, v podstatě diskusní formáty, v nichž jsem třeba čtrnáct hodin v kuse vedla debaty s hosty na téma prezidentské volby nebo proces s Davidem Rathem.
Do jaké míry byly vaše reportáže autorské?
V tomhle směru jsem dlouho měla volnou ruku a mohla točit podle sebe. Samozřejmě v rámci omezení média, které s sebou tento typ komerčnosti přináší. Mým hlavním nepřítelem zprvu byla stopáž, protože vtěsnat důležité téma do minuty dvacet sekund pro mě představovalo opravdu náročný úkol. Musela jsem se naučit látku zestručnit tak, aby byla pochopitelná pro standardního diváka komerční televize.
Ale najednou jste jenom moderovala.
Ano. Reportáže jsem prakticky přestala točit v okamžiku, kdy jsem začala cítit tlak na to, abych informace podávala v souladu s tím, co si myslí náš většinový divák, případně nadřízený. S takovýmto postojem se nedokážu ztotožnit. A zcela úplně jsem přestala reportáže točit poté, co jsem nastoupila do odpoledních a poledních televizních novin. Nepatrný vliv na obsah zpravodajství jsem si ale ponechala tím, že jsem si každé své studio přepisovala tak, abych ho mohla s klidným svědomím přečíst.
Nebyl pro vaše blízké a okolí šok, že zrovna vy jste na obrazovkách komerční televize?
Oni to brali stejně jako já. Tedy jako výzvu a zajímavý experiment. Jak už jsem říkala, byl to zvláštní svět a po mnoha věcech se mi opravdu stýskat nebude. Přesto jsem ráda, že jsem to zažila a zjistila, jak funguje nejvlivnější česká televize, jak se chovají zaměstnanci v korporátu, co všechno jsou lidé v mladé demokracii ochotni tolerovat.
Vyhazov z televizní stanice Nova vás zastihl už v jiném stavu?
Otěhotněla jsem asi týden nebo dva před tím, než jsem dostala výpověď. Kvůli tomu se na mě vztahuje ochranná lhůta, a moje pracovní smlouva je tak stále platná.
Emma Smetana
Narodila se v roce 1988 politické aktivistce Monice Pajerové a Jiřímu Smetanovi, který v Paříži působil jako ředitel rockového klubu.
- Do dvou let vyrůstala v Praze, poté se přestěhovala s matkou do Paříže za otcem, později žila s matkou v Paříži a Štrasburku.
- Po návratu do Česka absolvovala francouzské lyceum v Praze a žila s otcem v Praze.
- Po maturitě vystudovala politologii na Pařížském institutu politických věd a na berlínské Svobodné univerzitě.
- Mluví plynně francouzsky, anglicky a německy, domluví se španělsky a částečně hebrejsky.
- V roce 2012 založila vlastní kapelu nesoucí její jméno, ve které zpívá, hraje na klavír a kytaru. V březnu 2016 vydala debutové album. Hrála např. ve filmech Muži v naději, Hořící keř, Donšajni. Účinkovala v muzikálu Lucie Větší než malé množství lásky.
Tušila jste, že se blíží váš konec na Nově?
Ano. Dá se říct, že jsem skončila přesně v okamžiku, kdy jsem vyčerpala všechny způsoby, jak bojovat proti věcem, které podle mě nejsou v pořádku.
Jakým?
Už jsem o tom mluvila. Tlak na přizpůsobování reportáží vkusu většinového diváka nebo názorům vedení, tlak v redakci na odchod redaktorů, kteří mají vnitřní integritu, kritické myšlení, svou práci chtějí dělat svobodně a tím pádem jsou hůř manipulovatelní... Víte, tím, že jsem stále zaměstnankyně TV Nova, jsem vázaná mlčenlivostí, a tak bohužel nemůžu být konkrétnější.
Nebála jste se, že pokud nastoupíte na Novu, tak dostanete nálepku holky z komerční televize a bude pak těžké vydobýt si místo v seriózních či veřejnoprávních médiích?
Tyto obavy jsem neměla, jelikož většina mých přátel je spjata s kulturním a nebulvárním prostředím, takže jsem s tímto světem stále v kontaktu, a také proto jsem nikdy nemohla dokonale splynout se značkou TV Nova. Ani na chvíli jsem necítila, že by měl někdo pocit, že jsem typickým reprezentantem média, pro které pracuji. Spíše naopak. Vtipné je, že to, z čeho šíleli moji nadřízení a kvůli čemu se do mě strefuje bulvár, je to samé, za co mě respektují lidé ze seriózních médií, neziskovek či veřejného sektoru. Tak to prostě je. Lidé, kteří se o mě zajímali, chápali, že nežiju jen Novou. Některým to pochopitelně vadilo, jiným se ulevilo.
Chci se svědomitě věnovat zpívání, charitativní činnosti a za pár měsíců i své nové životní roli maminky. Jsem zvědavá na to, jak se v té nové životní etapě zorientuju.
Jaký byl váš plán, co budete po odchodu z televize dělat?
Chtěla bych dělat už jen to, co pro mě bude mít opravdový smysl. Zabývat se věcmi, na které budu moct být pyšná před svými dětmi. Od chvíle, kdy se rozhlásil můj konec na Nově, tak drtivá většina nabídek práce, co mi chodí, je ze seriózních médií a od filmařů. Zatím ale s díky odmítám, protože se chci svědomitě věnovat zpívání, charitativní činnosti a za pár měsíců i své nové životní roli maminky. Jsem zvědavá na to, jak se v té nové životní etapě zorientuju.
V zahraničí je běžnou praxí, že post moderátorů zpravodajství získávají zkušení novináři jako odměnu za své celoživotní dílo.
Ano, a s tím absolutně souhlasím. Na uvádění zpráv jsem se pochopitelně cítila hodně mladá a tím, že jsem vyrůstala v cizině, kde se za zpravodajský pult dostávají ti nej reportéři okolo čtyřicítky padesátky, tak jsem byla opravdu v šoku z toho, že můj věk není překážkou. Prostě to tu chodí jinak. Například když jsem mluvila o tom, že jsem si svoje texty přepisovala, tak tohle je na západ o nás naprostá samozřejmost. Myslím si, že je pak velmi dobře poznat, zda-li moderátor o obsahu něco tuší, nebo opravdu jen čte ze čtecího zařízení.
Může právě výchova v západní Evropě za to, že jste na Nově nezapadla?
Může za to, že nejsem typický přikyvovač a že neuznávám něčí autoritu jen proto, že se formálně jedná o nadřízeného. Toho si potřebuju vážit profesně i lidsky a chci mít možnost vést s ním dialog, pokud je o čem. Typ zamindrákovaného šéfa, který si své ego potřebuje upevňovat silou a jedná z pozice moci, je v mých očích zoufalec. Někomu tím pádem mohu připadat drzá nebo příliš kritická a pro manažery, kteří jsou celý život zvyklí na submisivní podřízené, muselo být setkání se mnou peklo. Upřímně řečeno, na jejich místě bych se sama sebe zbavila mnohem dřív.
A nechybí vám zpravodajství?
Abych se přiznala, zatím nechybí. Sice zvažuji další podobné nabídky, ale je mi teď tak dobře, že si nejsem jistá, že chci opět naskočit do toho hektického světa. Užívám si všechno, na co jsem dosud neměla tolik času, kolik jsem chtěla, a s nadšením se vracím hlavně ke svým hudebním kořenům.
Hudbě jste se věnovala od mládí?
Od svých devíti let skládám, ale dlouho jsem si dost nevěřila a bála se do zpívání pustit naplno. Na mou první desku What I’ve Done jsou naštěstí skvělé ohlasy, a proto teď musím hodně zvážit, jestli chci volnost, kterou nyní mám, zase ztratit a své koncertování podřizovat dalším projektům. Zatím docházím k závěru, že blížící se role matky, zpěvačky a občasné herečky a moderátorky je tak akorát... Plus ještě organizace mého charitativního bazaru. Ten příští bude předvánoční.
Považuju za svoje životní štěstí, že jsem našla člověka, kterému můžu bezvýhradně důvěřovat, se kterým se navzájem respektujeme, a nepřestávám za to být vděčná.
Zmínila jste, že se vám rýsují herecké projekty, ale herectví jste nikdy nestudovala.
Už jako dítě jsem byla šoumenský typ, ale hereckou školu – na rozdíl od hudební – nemám žádnou. Filmovat jsem začala vlastně ze zvědavosti. A kdyby se u nás točilo více filmů, jako byl Hořící keř, tak bych se herečkou možná stát i chtěla, protože to byl neskutečný umělecký, emoční i intelektuální zážitek. Ale vzhledem k tomu, že takových projektů se tady točí strašně málo, tak prostě mimo jiné občas někde hraju, protože mě to zkrátka baví, ale zcela jistě neaspiruju na to být paní herečkou.
S přítelem Jordanem spolupracujete na téměř všech projektech? Nelezete si někdy na nervy?
Jordan teď spolu se svým bratrancem zrežíroval můj druhý klip, takže ano, pořád spolu něco tvoříme. Na nervy si občas samozřejmě lezeme, ale vůbec ne v rámci tvorby. Naopak jsme rádi, že máme společný zájem o hudbu, divadlo, cestování, knížky a filmy, a k tomu jsme prostě zjistili, že se nám spolu i dobře pracuje. Považuju za svoje životní štěstí, že jsem našla člověka, kterému můžu bezvýhradně důvěřovat, se kterým se navzájem respektujeme, a nepřestávám za to být vděčná.