Jak dlouho vlastně bydlíte vedle Národního divadla?
Hodně dlouho. Třicet let určitě. Vždycky mi kolegové říkali: „Ty se máš, můžeš jít na zkoušku z domova v županu.“ Ale Národní má přece několik budov. Třeba do Stavovského divadla na Ovocném trhu už bych v županu nemohl.
Zahrál jste si tam vůbec někdy?
Ano, třeba ještě s panem Rudolfem Hrušínským nebo s Josefem Kemrem. Zahrál jsem si v Jindřichovi V. a v Ptákovinách. Ty jsme měli na repertoáru před revolucí a bylo zvláštní, že jak přišla svoboda, lidi na ně nechodili. Najednou přestali hledat utajené dvojsmysly, které tam byly. Ale pro mě je to moc veliké divadlo. Než jsme došli až dopředu na forbínu, což je snad osmdesát metrů, stačili jsme probrat, co je nového, jak se máme, a pak jsme teprve začali hrát. Najednou vás je slyšet až seshora, z bidýlka, je to nádherný pocit, ale já jsem odchovaný z „Provázků“ a „Zábradlí“, kde takhle uděláte rukou a jste mezi lidmi. Každopádně, splín, že bydlím hned vedle Národního divadla a nehraju tam, vůbec nemám.
Jak nejčastěji jezdíte do práce?
Když hrajeme v Praze, chodím pěšky. Já to odtud do Divadla Kalich nemám daleko – jezdit tam autem, by byl hřích. Ale jinak jezdím do práce furt. Zrovna včera jsme se vrátili ze Sezimova Ústí, dneska jedeme do Písku, příští týden máme Mariánské Lázně, Zlín, Brno. Odřídím si to, odehraju a zase řídím zpátky.
S moderátorkou Hankou Kousalovou tvoří pár už deset let.
Když jedete s Hankou Kousalovou, řídí kdo? Pamatuju si, že byla dobrá řidička.
Vždycky já. I když jedeme třeba odněkud z ciziny. Hanča řídí dobře, ale je taková pomalejší. Většinou řídí, jen když jede sama. Ale kdyby na to přišlo, je dobrá šoférka, žádný problém.
V seriálu Sanitka jste taky „jako“ jezdil…
… já jsem nejezdil „jako“. Možná v pár záběrech hráli kluci od záchranky, ale jinak jsem si všechno odřídil, jezdil jsem v plném provozu. Je fakt, že jsem na tom byl dobře. Můj Fanda Beznoska vozil doktory. Vašut jezdil s krabicí, tedy s klasickou sanitkou, já s osobákem – meďourem.
Měli jste zapnuté majáky?
Jasně, auta odskakovala, řidiči nám dávali přednost... Nebo taky ne.
Je to i pro vyježděného řidiče, jako jste vy, vůbec adrenalin?
Je. A taky poznáte, jací jsou čeští šoféři. Slyší houkačku, a někteří přesto stejně neuhnou. Musíte pořád dávat pozor, co se děje kolem, není to legrace vjet do křižovatky. Nefunguje to tak, že houkám a jedu, bohužel. Je dobré si hezky v klidu přibrzdit a počkat, jestli náhodou nějaký chytrák nebude mít tendenci vám tam vjet. Aby nebyla bouračka.
Říká se, že herci jsou mizerní podnikatelé. Jak to máte vlastně vy s bejglárnami (správně se jmenují Just Bagel!)? Už máte dvě.
Mě by to asi taky nikdy nenapadlo, že bych mohl podnikat. Ale to je všechno díky Hanče. Tady přímo v našem baráku se uvolnil prostor, šli jsme do konkurzu a ten jsme vyhráli. Když jsme totiž jezdili do Ameriky, kde byla na každé ulici právě takováhle bejglárna, strašně nám to chutnalo a Hanku napadlo, že bychom si ji mohli otevřít tady. Tak jsem jí pomohl zrealizovat její nápad, a jak vidíte, tak to funguje. Lidi chodí a dlabou.
Kdyby vám onemocněla obsluha, byl byste schopen vlítnout za pult?
Vlítnout určitě ano, ale obávám se, že bych byl maximálně schopen udělat kafe, možná ani to ne. Ale kdybych tady pár dní strávil, určitě bych se to naučil. Naštěstí jsou všichni natolik šikovní, že když někdo onemocní, zaskočí druhý.
Na TV Barrandov děláte pořad „Kurňa, co to je?“. Kdo přišel první s nabídkou – vy, nebo televize?
Přišla nabídka od Barrandova, že by chtěli dělat pořad, který jsme vlastně kdysi měli na jiné televizi. A protože tam neměli zájem, plácli jsme si. Malinko jsme změnili název, přidali si tam jiné disciplíny. Tak si po letech zopakuju to, co jsem dělal vždycky rád.
Máte doma nějakou věc, o které vůbec netušíte, co to je?
Takových věcí je spousta. Když si například vezmu nářadí. Něco se koupí, použije a zůstanou z toho třeba nožičky. Co kdyby náhodou byly někdy potřeba. A za rok za dva na to koukám a říkám si: Kurňa, co to je, k čemu to vlastně patří? Ale pro jistotu to v té krabici nechám, to kdyby náhodou někdo přišel a věděl, na co to je. Abych mohl říct: „Vidíš, já si to myslel.“ Ale potřebovali bychom, abych nám lidi posílali předměty. Zatím jsme si vystačili s kamarády, sem tam půjčil někdo zajímavý kousek třeba z muzea nebo z nějakého historického objektu.
Víte vždycky, co to je?
Pokud ne, tak to zkouším odhadnout, a když se mi to nepodaří, řeknou mi to ti, kteří nám to poslali. Jednou, a to už je hodně let, mě zastavil na ulici chlap a říká: „Pane Zedníčku, něco pro vás mám.“ A já na to, co? A on říká: „Já nevím, ale dejte to tam.“