Mají mezi sebou nějaká tajemná vlákna, která jim velí držet pospolu – tedy minimálně v záležitostech mužsko-ženských.
V sobotu jsme při snídani v horském penziónu seděli vedle jiné snídající rodiny s dětmi, a po jejich odchodu mi drahý manžel povídá: „Chudák ten chlapík, jak na něj ta jeho štěkala.“ Zamyslela jsem se a žádné štěkání mi nějak v paměti nenaběhlo. A pak se ukázalo, že tím myslel, jak ta paní pravila svému neustále telefonujícímu partnerovi: „Řekni už jim konečně, že máš dovolenou…“ No, neřekla to úplně zamilovaně, ale vzhledem k situaci pochopitelně.
Nicméně odpoledne se ukázalo, že solidarita samečků sahá daleko dál, donekonečna a dokonce mezidruhově.
Šli jsme podél plotu s kohoutem a slepicemi. Nejdřív mi můj manžel se závistivým leskem v očích líčí, že slyšel v rádiu, že jeden kohout je prý v hejnu na dvacet slepic. Bez komentáře, že? Ale vrchol přišel za chvíli. Chtěla jsem předvést našemu miminu, jak dělá skutečný kohout kykyryký. Pták ale jenom nakláněl hlavu a tupě zíral, tak povídám: „No tak nečuč a zakokrhej, ty blbečku!“ Načež manžel pohoršeně odvětil: „Chudák kohout, nesnižuj mu autoritu před těmi slepicemi!“
A to už je taky bez komentáře.