Ze života: Jaké je to být tetou v Klokánku

Neděle dopoledne. Klokánek v pražských Štěrboholích už z dálky působí sympaticky. Růžovočervená budova, zahrada, prolézačky. Připomíná mateřskou školku, jen tady děti své vychovatelky neoslovují paní učitelko, ale teto. A místo několika větších tříd je uvnitř 12 bytových jednotek, které fungují zcela samostatně jako rodina.

Dechovka k vaření

Zvoním na zvonek za dveřmi bytu a otevírá mi teta Dáša, ale sotva vejdu do dveří, už se mě ujímá tříletá Leontýnka: „Pojď, teto, ukážu ti hračky,“ vede mě do malého obýváku. V televizi hraje dechovka, kterou upřeně sleduje dvouletý Jára. "Všichni se mi smějí, ale já na ni nedám dopustit. Maličké děti nejsou schopné pozorovat delší program a tohle je zabaví. Využívám toho, když potřebuju vařit. Tenhle byt totiž jako jeden z mála v celém domě nemá propojenou kuchyň s obývákem. Takže se při vaření děsně nalítám,“ směje se a představuje mi členy své druhé domácnosti Dáša.

Sedmiletá Kristýnka dostala na víkend propustku a je u rodičů. Třináctiletého Tondu, mimochodem vášnivého sběratele minerálů
 a nadějného maséra, za chvíli vyzvedne maminka. „Když si rodič přijde pro dítě na propustku, musím vypsat čestné prohlášení, kde je zaznamenané, kdy ho vyzvedl a kdy ho vrátil. Rodič to musí podepsat a v tu chvíli přebírá odpovědnost,“ vysvětluje Dagmar Kadlecová, která ve štěrboholském Klokánku pracuje dlouhých devět let. S druhou tetou, Lenkou, se střídají v týdenních směnách, od pátku do pátku, 24 hodin v kuse. „Musíte se jedna na druhou spolehnout, sladit výchovné postupy. Musíte za ni zaskočit, když je potřeba. Stane se, že pracujete třeba tři týdny v kuse. Víkend po službě mám potřebu být sama. Potřebuju si udělat klid, abych neslyšela hlasy dětí, abych se v noci nebudila, jestli něco nepotřebují. Stejně to ale máte stále v hlavě. Pořád vám v uchu zní teto, teto, teto.“

Teta „jako“ máma

Jak vypadá běžný „klokánčí“ den? Jako v rodině se čtyřmi dětmi, se kterými je máma sama. Takže je tu hukot. Ráno větší děti vypraví
 do školy, dopoledne se věnuje batolatům, uvaří, nakoupí, uklidí, odpoledne se školáky dělá úkoly, učí se s nimi, chodí na rodičáky. Večer pere, žehlí, zapisuje každodenní informace o dětech. Musí-li být dítě hospitalizované, je 
s ním v nemocnici jako jeho opravdová máma. V náročnějších dnech a situacích může požádat o pomoc tzv. denní tetu, která pracuje osm hodin denně a je jim k ruce. Například obstará těžké nákupy, pomůže umýt okna, zastoupí, když některá z tet musí s dítětem k doktorovi atd. Na týden dostane obnos peněz, se kterým musí vyjít – strava, doprava, kapesné pro děti, mimořádné výdaje...

Lidské teplo

Čekala jsem smutné, zakřiknuté děti. Mýlila jsem se. Přestože procházím několik bytů, všude mě vítají veselá a komunikativní stvoření. Ta nejmenší se chtěla neustále mazlit. Leontýnka mě drží za ruku, vyleze mi na klín a krmí mě svou neviditelnou kávou, kterou pro mě uvařila. Jára zatím usíná na klíně tety Dáši. Je k ní přitisknutý jako klíště. Děti potřebují cítit lidské teplo a lásku. Je vidět, že se jim jí dostává. Cítím se tady skutečně jako na návštěvě v početné rodině. Zatímco já jsem zahloubaná do našeho rozhovoru, teta Dáša stíhá tři věci najednou. Kromě toho, že mi odpovídá na všetečné otáz-ky, vysvětluje Leontýnce, že malé kuličky se nestrkají do ucha, Járu chlácholí, aby neplakal
 a Tondu kontroluje, jestli si na vycházku vzal zimní bundu. „Je to velice náročné psychicky, ale i fyzicky. Nikdo si nedovede představit tu odpovědnost, kterou na sebe bereme,“ říká a její kolegyně Karla Smetanová se směje: „Musíte mít oči i na zadku, jinak to nejde. Neustále přemýšlíte nad odpovědností, má teplotu, mám už jet na pohotovost, nebo ještě ne, co když dostane křeče... Se svým dítětem byste se popasovala jinak. Tady nemůžete, oni nám je svěřili,“ vysvětluje Karla Smetanová. A plácnout zlobivého svěřence přes zadek? Neexistuje!

Přijímací pohovor jako do tajných služeb


Tety před přijetím absolvují složité psychotesty a týdenní zkušební pobyt v Klokánku. Musí mít vyřešený rodinný život, smířit se s absolutní ztrátou soukromí a těžké je i zvládnout, když dítě, které vypipláte, odchází do nového domova. „Škoda, že nemáte kameru, to byste viděla, jak od nás odcházejí. Žijeme 
s nimi, jsou jako naše, chceme pro ně to nejlepší, ale stýská se nám. Dodnes si vzpomenu na Patrika, na Ondráška, na Simonku, Amálku, na všechny, kdo vám projdou bytem, oni vám tady zůstanou,“ říká Karla Smetanová, která v roli tety pracuje sedmým rokem. Dagmar Kadlecová s ní souhlasí: „Je to srdeční záležitost.

Při odchodu se asi jako profesionál nechovám, protože mi tečou slzy. Ale já bych se ani jinak chovat nechtěla,“ říká a ukazuje mi fotky svěřenců, o které se během devítileté praxe starala. „Vzpomínám na onkologicky nemocnou holčičku, se kterou jsem denně jezdila do Motola na chemoterapie. Hrozila transplantace kostní dřeně a vypadalo to, že s ní budu několik týdnů v nemocnici. Nakonec to zvládla a dostala se k pěstounům. Nikdy nezapomenu na čerstvé miminko, které jsem měla na starosti. Ale každé dítě se vám vryje pod kůži.“

Klokánčí křečci

A jaké je typické dítě, které přijde
do Klokánku? „Asi jako tady Leontýnka. Děti jsou hodně mazlivé, vyžadují pozornost. Ze začátku bývají nezajedené, hodně se cpou a tzv. křečkují, jídlo si schovávají do tváří. Může to být způsobeno tím, že měly dřív málo jídla, nedostatečnou nebo nekvalitní stravu. Je krásné vidět, jak se tady mění. Tahle práce se nedá dělat mechanicky. Nestačí vyprat, uvařit, napsat úkoly. Vy s nimi žijete, neoprostíte se od jejich osudů. To není možné, zvlášť když vidíte, jaké dělají pokroky,“ říká Dagmar, která 17 let pracovala jako laborantka. Pak jí zrušili místo, rozvedla se. „Vždy mě to táhlo k charitě. V té době jsem byla sama, děti byly samostatné, tak jsem skloubila to, co mě táhlo, s tím, co mě živilo. Tady jsem se našla,“ říká. Zároveň ale přiznává, že i ona zažila pocit vyhoření: „Mockrát jsem měla nastartováno, že bych odešla. Únava, narození vnučky, na kterou nemám čas, ale vždy jsem měla nějaké dítě »rozdělané«, na kterém jsem pracovala, to pak prostě nejde odejít.“

Pouto za jeden den

Štěrboholskému Klokánku hrozí zrušení nebo alespoň výrazné „seškrcení“. Nedostal totiž
 od Ministerstva práce a sociálních věcí výjimku ze zákona o maximální kapacitě. A tak možná 12 dětí skončí v jiném zařízení. Strach z toho má i sedmnáctiletá Aneta. „Byla jsem i v jiných zařízeních, a nikdy to nedopadlo dobře. Proto jsem z toho tady ze začátku taky měla strach. Ale cítím se tady skoro jako doma. Dokonce cítím větší volnost než doma. Vycházky si hodně užívám. Mám tady všechno, nic mi nechybí. Nechci pryč,“ dodává Aneta. Příjemné prostředí, složité osudy a upřímné úsměvy mě zasáhly. Loučíme se jako staří přátelé. Tety mají můj obdiv. Já bych bez svého kousku soukromí, bez vlastního světa, nemohla žít. A strach ve mně vzbuzuje i jejich odpovědnost. Nečekaně se mnou zacloumaly i děti. Dosud jsem se nad žádným nijak zvlášť nerozplývala, sama vlastní ještě nemám, ale malí klokánci mě prostě dostali. Bylo mi s nimi moc hezky.