„Na střední škole jsme byly skvělá parta kamarádek. Samé srandičky, řeči o klucích, večírky, zábavy, znáte to. Jezdily jsme spolu na prázdniny a potom po dvacítce i na dovolené. Pak jsme si všechny našly přítele, všechny jsme se vdaly a z našich prázdnin zůstaly pravidelné středy u vínečka v místní vinárně.
Fakt jsem naše setkání zbožňovala a nenechala bych si je ujít za nic na světě. Pořád byla legrace, povídaly jsme si o tom, co nás potkalo, jak se máme, veselé historky z manželství a tak,“ popisuje dvaačtyřicetiletá Jiřina krásné začátky přátelství.
Šťastná jsem asi jen já
Jenomže poslední dobou se podle ní kamarádky hrozně změnily. Pořád si prý na všechno jenom stěžují. „Ne že by úplně neměly na co, to uznávám. Ale nebaví mě pořád dokola poslouchat o tom, co mizerného se jim stalo,“ vysvětluje Jiřina.
Zdá se jí, že se ve stěžování vzájemně utvrzují a nemají vůbec chuť si poslechnout, jak se má ona.
Jejich životy se totiž postupem času hodně odlišily. Zatímco ona zůstala šťastně vdaná, ostatní už jsou samy. Dvěma manžel utekl za jinou, jedna od něj odešla, protože se ukázalo, že to byl gambler a nadělal dluhy. „Fakt hrůza, já vím. Ale snad stačí, že jsem o tom poslouchala rok, než se odhodlala odejít, ne?!“ ohrazuje se Jiřina. Vždycky se na společná setkání těšila, ale teď se jí na ně už chodit nechce.
Cvičit? To nestíhám.
„Třeba Káča, ta si za to, že od ní manžel zdrhnul, podle mě může sama,“ komentuje kamarádku. „Strašně za posledních pět let ztloustla, takže se mu ani nedivím, že si začal s hubenou kolegyní.“
Takhle by jí to samozřejmě na rovinu neřekla, ale nabídla jí, že s ní začne chodit cvičit. „A co myslíte, že se stalo? Řekla, že by to se dvěma dětmi, které jí zůstaly na krku, nestíhala, že je ráda, že si jednou za týden může zaplatit večer sousedčinu dceru, aby jí je ohlídala, když si chce vyrazit s námi. No ale to se potom nemůže divit, že o ni žádnej chlap nezavadí okem, když má devadesát kilo a říct si nedá.“
Co ty o nás víš?
Stejně přísná je Jiřina i na Simonu. Ta je sice podle ní pořád „kus“, ale znovu a znovu dokola chce probírat svého bývalého. „Mě už nebaví věčně poslouchat, co kdy řekl a jakej je to hajzl, když nadělal dluhy. To asi je, ale já bych taky ráda vyprávěla něco o sobě, myslím, že by je to mělo zajímat.“
Jiřina se má dobře, její muž je prima a má i dobrou práci, tak si říká, že by jim snad mohla jít trochu příkladem, jak se to dá v životě zařídit. „Jenže když se jim snažím v dobrém poradit, tak se na mě sesypou jak vosy a spustí:
„Co ty o tom víš, v životě tě nikdo nepodvedl ani neopustil, ty si žiješ na zlatém polštářku!“
Čtvrtá je Radka. Ta prý kromě toho, že je rozvedená, pořád kvílí, že nemá pořádnou práci. „Tak jí radím, ať se teda přestěhuje do většího města, protože tady u nás holt není žádnej velkej výběr. Ale ona že nemůže, protože se musí starat o mámu, co ovdověla a je na tom teď zle. No to je sice pravda, ale na druhou stranu si pak nemůže stěžovat, když se takhle rozhodla,“ kroutí hlavou Jiřina.
Jsem z nich pokaždé na dně
Výsledek je, že Jiřina odchází z těchto setkání úplně vyřízená, jak pořád poslouchá samé stížnosti. Místo, aby se zasmála a pořádně si odpočinula, jak to bývalo dřív, slyší jenom to, jak se vzájemně utvrzují ve svém hrozném osudu.
„Už mě nebaví se dívat na to, jak jenom kvílejí, ale pro to, aby se něco změnilo, vůbec nic neudělají. Takže se mi tam nechce chodit. Ale nevím, jak se z toho vyvléknout. Můžu si někdy vymyslet, že mám horečku nebo tak, ale asi mi to neprojde pokaždé.“ Jiřina se s nimi nechce úplně rozhádat, ale o takováto setkání opravdu nestojí.
Cena za přátelství
- Přátelství je jedna z nejcennějších věcí, kterou v životě můžeme získat. Možná cennější a trvalejší než láska. Přátelé by spolu měli držet v dobrém i ve zlém, proto se přece dali dohromady.
- Na druhou stranu se lidé s věkem vyvíjejí. Mění se jejich záliby, názory, pohledy na svět a získávají nové životní zkušenosti. Není proto divu, že stejně jako se rozpadají příliš brzy uzavřená manželství, rozpadají se i kdysi pevné přátelské vazby. Možná prostě máme na každou část života jiné lidi a je potřeba se s tím smířit.
- Jiřina by proto měla zvážit, zda se od svých kamarádek skutečně příliš duševně vzdálila, nebo jenom nezvládá něco, co se od přátel také očekává – být podporou v době, kdy se nedaří. Možná to její přítelkyně se stěžováním skutečně přehánějí, ale pravděpodobně je to právě to, co nyní od přátelství potřebují.