Marcela je dávno dospělá žena, ale řeší problém, který jako by se týkal malé holčičky. Nerada o tom mluví, ale občas cítí potřebu to někomu říct.
„Moje máma mi pořád vyčítá, že ji nemám dost ráda. Já vím, že má pravdu, ale já s tím sotva můžu něco dělat, lásce přece neporučíte,“ povzdychne si, když se svěřuje se svým trápením.
Její máma jí teď přidělává vrásky – ale jak říká Marcela: „Ona si kdysi vybrala, že se mě radši vzdá a bude si žít vlastní život. Beze mě! Tak se teď přece nemůže divit, že její sobecké rozhodnutí přineslo svoje následky. “
Ona ke mně v noci nevstávala!
Maminka sice Marcelu nedala do dětského domova nebo něco podobně drastického, ale to asi jenom proto, že to nebylo potřeba. Když v sedmnácti otěhotněla, žila ve velkém společném domě s babičkou a dědou a taky se svojí vdanou sestrou, která měla zrovna malé dítě. A tak se všichni dohodli, že se sice nebude nic řešit oficiálně, ale že o miminko se bude starat teta, mámina sestra. Protože je to lepší než jít na potrat a zároveň si tím mladá holka nezkazí život, jak se říká.
„Já si nemůžu na nic stěžovat, teta se o mě starala stejně jako o vlastní dceru, kterou považuju za svoji rodnou sestru, a máme spolu perfektní vztah. Stejně silný vztah mám i k tetě, která byla mojí skutečnou mámou, protože se mnou prožívala všechny nejdůležitější věci v životě. To ona ke mně v noci vstávala, když jsem brečela, ona mi pekla k narozeninám dort. Moje biologická máma se zjevovala tak jednou do týdne, když přijela z Ostravy ze školy. A kolikrát ani to ne...“
Je mi jí líto, ale nic víc
Marcela považovala odjakživa za maminku tetu, a nechápala, když se jí to rozhodli všichni vysvětlit. „Ani po tom vysvětlení se pro mě nic nezměnilo. Máma pořád nebydlela u nás, ale žila si svůj život v hlavním městě. Jenomže další děti už nikdy neměla a teď ji ta minulost dohnala. Je jí dvaašedesát, už nemůže životem povlávat a mít nezávazné vztahy. A najednou by mě měla ráda pro sebe.“
Marcelina máma nechápe, že k ní Marcela nemůže cítit vztah, jaký mají dcery k matkám. Pořád čeká, že jí bude pravidelně volat, často ji navštěvovat, svěřovat se jí se svými pocity a životními plány. „Já nevím, co ještě všechno by si představovala. Tohle já přece prožívám s tetou.“ Máma na svoji sestru proto hodně žárlí. Několikrát už na Marcelu kvůli tomu vyjela.
„Dokonce hodně plakala, že mám tetu radši než ji. Neřekla jsem jí na rovinu, že to je pravda, ale pravda to samozřejmě je.“
„Na jednu stranu je mi jí líto, nechci se k ní chovat nijak špatně a ani to nedělám, ale nemůže si opravdu myslet, že posledních pět let zvýšeného zájmu mi vynahradí všechny ty roky, kdy se ke mně měla chovat opravdu mateřsky. A to, že jí bylo sedmnáct, ji neomlouvá. Ještě i ve dvaceti se mohla vzpamatovat a starat se o mě. No nemám pravdu?!“
Má Marcela své matce na rovinu říct, že když na ni dřív kašlala, nemůže teď od ní chtít extra vztah? Nebo by se měla pokusit vyjít vstříc a začít vztah matka-dcera budovat aspoň dodatečně?