I když s postupujícím věkem (vráskami, dětmi, šedinami a zkušenostmi) naštěstí nejsem už dávno jejich nejčastější obětí. Jako třeba zhruba před rokem Dana...
Mé dvě kolegyně, říkejme jim třeba Dana a Mirka, se nikdy moc nemusely. Byly každá jiná – zatímco sebevědomá Dana nikdy neměla na drbání čas ani povahu, Mirka se v pomluvách vyžívala.
Daně byly Mirčiny „aktivity“ víceméně lhostejné, což ale způsobilo, že zlomyslná Mirka „přitáhla šrouby“.
A tak jsme se v kuchyňce dozvídaly, s kým momentálně Dana spí, po jaké židli ve firmě pošilhává, jakou si nechala udělat plastiku atd.
Tlak to byl tak silný, že i vyrovnaná Dana časem ztratila nervy a zašla za šéfem, kterému si postěžovala. David nejdřív zjistil, jak se věci mají, a pak před začátkem porady vyzval Mirku, ať to, co proti kolegyni má, řekne tady a teď. Přede všemi.
Mirka bez mrknutí oka řekla, že NIKDY NIKOHO nepomlouvala, a David nato pravil, že je to výborná zpráva, nicméně že zjistil něco jiného, a pokud se ještě jednou dozví, že Mirka Danu očerňuje, okamžitě se s ní rozloučí.
Události dostaly rychlý spád. Mirka hned po poradě na kafíčku prozradila kolegyním další „věrohodné“ pikantnosti z Danina života.
A protože David vždycky drží slovo, na další poradě už bylo Mirčino místo prázdné.
Jaké zkušenosti máte s pomluvami vy? Zažili jste někdy něco podobného? Váš názor nás zajímá v diskuzi pod článkem.
