Ideální činností je podle psychologů psaní pamětí. Nejenom, že se člověk vzpomínáním zabaví a procvičí mozek, ale navíc dětem a vnoučatům nabídne příběh, po kterém budou třeba jednou pátrat. Informace se na nás řítí ze všech stran, víme přesně na minutu, co se stalo na druhé straně světa, ale kde jsou informace o nás samotných, o naší rodině, předcích?
Kouzlo starých příběhů
„Vzpomínky a paměti jsou ve vyšším věku důležité, jak v psané, tak ve vyprávěné formě. Zapsat si je, je určitě dobré, protože paměť člověka je někdy daleko křehčí než paměť papíru. Pro děti, ale zejména vnoučata, mají staré příběhy zvláštní kouzlo. Často jim přibližují události, které nejsou
v učebnicích, ale jsou to důležité detaily ze života našich předchozích generací. Právě tato vyprávění a vzpomínání mohou být mostem mezi generacemi,“ říká Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra.
Z praxe i výzkumu ví, že mnoho dětí se se staršími lidmi prakticky nesetkává. Proto pro ně představují cosi neznámého a někdy i nepřátelského. „Proto jsou mezigenerační setkání tak důležitá. A vzpomínky mohou být jejich dobrým prostředníkem,“ říká lékařka.
Měla jsem se ptát dřív
Deník se vzpomínkami by nyní uvítala Michaela Kučerová, která pátrá po svých předcích alespoň
v archivu. „Když mi bylo patnáct, šestnáct či pětadvacet, měla jsem jiné starosti a zájmy než poslouchat vyprávění babičky, jaké to bylo, když ona byla mladá... Přiběhla jsem k ní, hlavně jsem se potřebovala rychle najíst a běžet dál. A najednou babička nebyla. A pak nebyla ani máma a té jsem se taky na spoustu věcí, co by mě dnes zajímaly, nestihla zeptat. Kdybych teď našla deník s jejich vzpomínkami, byla bych šťastná,“ vypráví mladá žena.
Stejně tak čtyřicetiletý Pavel zjistil až po smrti dědečka, že jeho archiv fotografií skrývá historické poklady od 30. až po 70. léta minulého století. A on nemá nikoho, kdo by mu je mohl blíž popsat. Takže pokud máte čas a chuť, pusťte se do práce. Psaní pamětí není nic těžkého, jak říká Kristin Hultgren v americkém časopise Psychology today a nabízí několik kroků, jak na to:
Zapisování vzpomínek
- Nahrávejte
Svůj příběh můžete psát na papír nebo nahrávat na audio rekordér, případně na video. Záleží na tom, co je pro vás nejpřijatelnější. Někteří lidé vytvářejí i knihu plnou nalepených výstřižků a fotek, ke kterým připisují popisky.
- Pojmenujte kapitoly
Rozmyslete si, jak budete svůj příběh strukturovat. Nabízí se dělení podle věku, někteří ovšem upřednostňují popisovat kapitoly podle významných událostí v životě – škola, svatba, první práce...
- Drobné detaily
Zapisujte i drobnosti, na které si vzpomenete. Ty jsou totiž kořením každého příběhu.
- Duch času
Kromě detailů z osobního a rodinného života, přemýšlejte a zaznamenávejte ducha doby. Vzpomenete si na ekonomickou a politickou situaci ve státě, na zajímavé okamžiky veřejného života, na kulturu té doby?
- Reflexe
Z psychologických výzkumů vyplývá, že při psaní pamětí je právě dobrá reflexe vztahů, postojů, chování. Pokud žijete s partnerem, povídejte si s ním o vašem životě, rozebírejte vzpomínky.