Kde je pomyslná hranice toho, kdy nám sport přináší radost a úlevu a kdy se již jedná o závislost, která ničí naše tělo i vztahy? K této úvaze mě přiměla poměrně kuriózní situace. Strávila jsem prodloužený víkend v Beskydech. Při zpáteční cestě jsem se ve vlaku dala do řeči s paní, která měla podobný nápad. Pyšně jsem se pochlubila, jak jsem si dala do těla, když jsem se rozhodla pro pěší túru z Rožnova na Radhošť a dál na Pustevny. Každý normální člověk si tam vyjede autem nebo autobusem a na kopec dojde příjemnou procházkou. Jen já jsem se do toho čtrnáctikilometrového krpálu pustila pěšky. Čekala jsem obdiv, ale moje spolucestující jen špitla: „Já to taky běhám.“ „Cože? Běháte?“ ptala jsem se. „No, já tam jezdím pravidelně. A kdykoliv jsem v Rožnově, každé ráno vyběhnu na Radhošť a na Pustevny a pak zase zpátky. Potom jdu plavat a nakonec vezmu kolo a jezdím po okolí.“ Tak jsem pochopila, že se svojí túrou nemám šanci paní ohromit a že se chlubím na špatném místě, protože moje spolucestující Eva je horská ultramaratonistka.
Já to vyjezdím
Dvaačtyřicetiletou Evu to ke sportu táhlo odmalička, ale nejvíc se na něj upnula po rozvodu. „Sport mi tehdy strašně pomohl vyrovnat se s problémy a smutkem. Nahrazoval mi vlastně psychologa. Při běhání nebo na kole vůbec nepřemýšlím o problémech. Na nějaké chmury není čas. Jiní lidé chodí k psychiatrovi, k psychologovi nebo svoje potíže rozebírají s kamarádkou, já sednu na kolo a vyjezdím to,“ říká. Podle psycholožky Štěpánkové je to vcelku přirozená reakce. „Když se člověku rozpadne život na kousky, když přijde o své jistoty, začne se nově rozhlížet. Zkouší naplnit program znova tak, jak mu to situace umožňuje a jak to odpovídá jeho naturelu. Volit pohyb a sport jako způsob odreagování je vcelku konstruktivní přístup. Člověk si dopřává péči o tělo. A neméně důležitý fakt je, že přibližně po dvaceti minutách aerobní zátěže se vyplavují endorfiny, hormony zlepšující náladu,“ vysvětluje.
Dnešní životní tempo Evy je však neuvěřitelné. Vstává běžně o půl páté, sedne na kolo a jede osmnáct kilometrů do práce. Domů to vezme oklikou, připraví si další dvouhodinovou projížďku. Poté vymění kolo za běžecké tretry a utíká na stadion, kde už na ni čeká trenér. Další hodinu a půl běhá pod jeho vedením po oválu. Nakonec ještě skočí do bazénu, kde hodinu intenzivně plave. A takhle je to každý den. Jakmile má volno, vyráží do hor a trénuje na horský ultramaraton.
„Mám ráda pocit, že jsem se zhuntovala. Všechno ze mě opadne. V hlavě mám prázdno, ta únava na konci je příjemná.“ Sportovní terapie je sice skvělá věc, ale skrývá v sobě i svá negativa. To v případě, že člověk přestane poslouchat vlastní tělo. „Potíž vidím v tom, když je útěk k pohybu útěkem od sebe sama, od životních témat, která zůstávají neřešena. Když sportovec zanedbává rodinné a jiné vztahy kvůli nadměrnému sportu. Když tělo je opotřebováváno, přetěžováno a sportovec nedbá a nevidí,“ vysvětluje psycholožka Štěpánková.
Jak odhalit závislost na sportu?
Zanedbáváte rodinné a jiné vztahy kvůli nadměrnému sportování.
- Utíkáte na třicetikilometrovou trať, abyste nemuseli řešit problémy v práci, ve vztahu s partnerem, rodiči, dětmi...
- Neúměrně přetěžujete a opotřebováváte tělo a nevšímáte si varovných signálů.
- „Musíte“ běhat, protože jinak byste se cítili nepřirozeně.
- Neumíte se jinak uvolnit, než totálně zničit sportem.
A to by právě mohl být problém Evy. Když jde s přáteli na túru, běží napřed a čeká nahoře. Když ostatní jedou autem, ona vyrazí na kole a setkají se na domluveném místě. Prostě si musí odšlapat svoje kilometry. Tímto životem je odsouzená k samotě. Pro muže jí nezbývá prostor. Ona sama vnímá, že tohle je pro ni citlivé místo. „Když potkáte člověka a zajiskří to mezi vámi, tak je vám jedno, jestli jdete plavat, nebo budete sedět u kafe. Když tam jiskra není, nemáte důvod obětovat sport, který máte rád. Nechci být sobec, ale už jsem ve věku, kdy si říkám, že se nemusím uskrovňovat kvůli někomu, kdo mi zakáže dělat, co mám ráda.“ Eva neztrácí nadhled a jasně si uvědomuje svoje priority. Dobře ví, co pro ni je a není důležité. „Evě její životní styl přináší uspokojení a naplnění, proto ho nechci soudit. Jsou témata, která by byla vhodná řešit na psychologické úrovni a naučit se vyprázdnit hlavu i jinak než zničením těla. Když člověk rozvíjí pouze jednu oblast svého života, když se stane závislý třeba i na sportu, přirozeně se stává, že jiné oblasti života se rozpadají, nerozvíjejí se, mohou tak zůstat opomenuta důležitá životní témata, vztahy, kamarádi...“ vysvětluje psycholožka.
Bez sportu se rozpadám na kusy
O závislosti na sportu ví své známá česká kaskadérka a fitness trenérka Hanka Dvorská. S malými zdravotními přestávkami sportuje denně už padesát let. „Ano, jsem závislá na sportu. Bohužel. Bohužel proto, že žádná závislost není dobrá. Když tři dny nesportuji, rozpadám se na kusy a nemám dobrou náladu.“ Dnes, cvičí každý den až osm hodin. Sport se stal hlavní náplní jejího života. I Hanka, zrovna tak jako Eva, je na sebe přehnaně tvrdá. Každý den má přesný řád. Vstává v 5.20. Pak jde běhat a po svém tréninku odučí dopolední lekce ve fitku. Odpoledne vymýšlí a organizuje sportovní akce pro klienty nebo si chystá přípravy na další hodiny. Poté odchází do fitka odučit další dvě hodiny. „V pozdní odpoledne či večer se jdu ještě projet na kole nebo na kajaku nebo si zalézt na horolezeckou stěnu nebo na nějaký koncert. Po večeři ihned omdlívám do postele,“ směje se Hanka.
Když jezdíte autem pořád na plný plyn, tak se jezdí častěji do opravny. Tak je to i se mnou. Prostě se opotřebovávám. Moje zlomeniny se občas ozývají, moje chrupavky jsou ošoupané, častokrát jsem hrozně unavená, kůži v obličeji mám poničenou sluncem, větrem, zimou. Ale prostě dělám jakoby nic, pořád do toho šlapu a super pocity po ,akci‘ všechno převálcují.
Nedovede si představit situaci, že by jednou musela skončit se sportem. „Já bych sportovat nepřestala. Vždycky bych si našla způsob, jak se hýbat přiměřeně mé nemohoucnosti.“ Když už náhodou byla nucena přibrzdit kvůli nemoci nebo úrazu, nikdy nezastavila úplně. Zatímco jiný člověk by si hověl v posteli, Hanka cvičila tím, co měla ještě celé. „Hýbala jsem těmi částmi těla, kterými to šlo. Když jsem měla přetržené a odoperované vazy v koleni, chodila jsem jeden rok dennodenně plavat a začala jezdit na dračí lodi. Když jsem měla zlomenou klíční kost, jezdila jsem na rotopedu, když jsem nemohla hýbat nohou kvůli vyhřezlé plotýnce, začala jsem se zajímat o jógu. Když jsem měla nohy v sádře, vzala jsem jako výzvu posilování paží na berlích. Když jsem byla těhotná, valila jsem se alespoň pěšky a nejezdila dopravními prostředky. Teď mě vlastně bolí všechno, na co si vzpomenu, ale dokud to jde, tak dělám jakoby nic. To je jediná možnost. Když člověk změkne a začne si stěžovat, tak to je jeho konec,“ směje se.
Zatímco Eva je sportovní solitér, pro Hanku je cvičení společenskou záležitostí. „Sport mi dává důvěru v sebe sama. Díky sportu se stále pohybuji mezi mladými lidmi, a tak mentálně stárnu o dost pomaleji. Navíc nepřiberu a mohu zbaštit, na co pomyslím,“ směje se a zároveň se zamýšlí, co jí sport bere. Jak se říká, každá mince má dvě strany: „Když jezdíte autem pořád na plný plyn, tak se jezdí častěji do opravny. Tak je to i se mnou. Prostě se opotřebovávám. Moje zlomeniny se občas ozývají, moje chrupavky jsou ošoupané, častokrát jsem hrozně unavená, kůži v obličeji mám poničenou sluncem, větrem, zimou. Ale prostě dělám jakoby nic, pořád do toho šlapu a super pocity po ,akci‘ všechno převálcují,“ říká.
Zlatá střední cesta
Podle Radany Roveny Štěpánkové je zařazení sportu do životního stylu skvělá očista duše. Měli bychom se však držet životní rovnováhy. „Člověk by měl věnovat čas práci, odpočinku, spánku, sportu, vztahům, své duši. Všechny oblasti jsou pro naplněný život důležité. V některých případech útěk ke sportu vypovídá o závislosti na tvarování vlastního těla, o nedostatku přirozené sebedůvěry. Upnutí na sport může poukazovat na jednosměrné zaměření člověka. Je tedy pravděpodobné, že některé jiné aspekty mohou být zanedbávány. Ale to je riziko u každé jednostrannosti.“ Oběma sportovním nadšenkyním prý pohyb zatím daleko víc dává, než bere. „Naučil mě poctivé práci, cílevědomosti, vytrvalosti, naučil mě vážit si výkonů jiných lidí, naučil mě vážit si zdraví, naučil mě pokoře, nikdy jsem se díky sportu nenudila. Pomohl mi i v rychlejším uzdravování po úrazech – tělo prostě potřebovalo být rychle zdravé. Díky sportu jsem si našla manžela, se kterým jsem 35 let sportovala. Sport mi pomohl i tehdy, když mě manžel vyměnil za mladší. Kdybych neměla povinné lekce ve fitness, seděla bych doma a brečela a brečela. Kdybych neměla své kamarády, se kterými jsem chodila běhat, tak bych se usmutnila. Stejně jako kdybych neměla podporu mé sportovní rodiny, která prostě všechno bere sportovně. Ale zvládla jsem to! Byl to nejtěžší výkon v mém životě,“ směje se Hanka.