Díky tomu, že jsem se Sandrou Pogodovou (34) pořizoval rozhovor už kdysi, před osmi lety, mám možnost srovnání. Každopádně jsem se na její přítomnost těšil, protože je správně „praštěná“. Řekl bych svým způsobem nespoutaná, a právě proto originální.
Mohlo by vás zajímat
Vyzařuje z ní něco, čím si vás okamžitě získá. Něco, kvůli čemu se v její blízkosti cítíte fajn. Nehlídáte se, abyste náhodou nepoložili otázku, která by pro jinou herečku byla problémem, a začala se na vás dívat nepříjemně afektovaným pohledem vlčice.
Ale Sandra jistou změnou prošla. Je to stále ona, dnes bych však řekl, že je o něco dospělejší, klidnější, vyrovnanější...
Působíte, že děláte, co chcete dělat, a dokážete si vážit sama sebe...
Tak to bych přála každýmu, mít se rád. Mně to chvilku trvalo. Znáte to, puberta, pak adolescence a do třicítky to byla taky slušná dezorientace. Teď už mám naštěstí sama se sebou mír a klid.
Takže ve třiceti u vás došlo ke zlomu. Jak to proběhlo?
Před třicítkou jsem měla silnou existenční depresi. Tak jsem začala hltat duchovní literaturu, abych ulevila duši. No a zabralo to. Našla jsem si pár knížek, které už dnes patří do zlatého fondu mé knihovny. Když je nejhůř, sáhnu po nich a hned se mi uleví.
Které to jsou?
Trilogie Vesmír v nás od Michala Burdy, pak Diagnostika karmy od Lazareva. Tohle dílko má snad 12 svazků. Pak je taky moc dobrý Umění milovat od Ericha Fromma.
Tyto knihy vám zahnaly tu existenční depresi. Popište mi ji.
Jeden den jsem prostě vystoupila z mejdanového rychlíku a hlavou se mi začaly honit myšlenky a otázky typu: Žiju to, co mám žít? Jsem taková, jaká mám být? Nejsem moc jiná? A když ano, tak proč? Dost mě to zaměstnávalo a odpovědi na otázky nepřicházely nebo minimálně nebyly uspokojivé. Pak jsem dostala od kamarádky do ruky knihu Ženy, které běhaly s vlky. To byl ponor do velkých hloubek. Ale po přečtení jsem se cítila ohromně silná a šťastná. Potom už jsem si sama začala vyhledávat knížky.
Co bylo spouštěčem celé té vaší životní proměny?
Asi jsem se prostě přecpala večírků a už jsem se v tom životě, který jsem žila, necítila šťastná. Člověk stárne, mění se mu vnitřní tempo, a s tím přicházejí i chutě na jiné věci. Ať osobního nebo i profesního řádu.
V tomto směru jste na svou šanci čekala dlouho...
Tak se na mě podívejte, copak bych mohla hrát naivky anebo princezny? A pro dvacetiletý holky se jiný role nepíšou, nebo jen minimálně. Věděla jsem, že pro mě začne ideální doba po třicítce, a stalo se.
Vloni jste se ani nezastavila.
To je pravda, ale zaplať pánbůh za to. Jsem šťastná, že mám práci a že mě baví. Měla jsem sice vyšetřených čtrnáct dnů volna, ale k němu nakonec nedošlo, protože jsem je prožila v ateliéru, kde jsem natáčela Helenu.
Sitcom Helena. „Tři kola kamerovek, na podzim jsem věděla, že mě vybrali, a od ledna natáčíme...“ V Divadle Na Fidlovačce můžete Sandru vidět například v dobrodružné komedii Jak vyloupit banku.
A kdy jste se naposledy viděla s rodiči v Olomouci?
Letos v lednu a to navíc jen díky tomu, že jsem tam uváděla ples. Teď jsem se viděla s tátou, protože jsme měli ples v Rakovníku. Tohle mě štve, že nemám ani minutu času. Od začátku roku jsem totálně zavalená prací a vůbec nestíhám odpočívat.
Co by za to dala jiná herečka...
Já vím, je nás jak psů – myslím nás herců. Takže jsem ráda, že mám dost práce. Ovšem nepříjemná stránka věci je, že platí pravidlo, že buď nezajímáte nikoho a sedíte doma na zadku, nebo vás chtějí všichni a nejlépe hned.
Pokud máte moc práce, nemusíte si přece přibírat další, abyste mohla i odpočívat.
Těch 12 hodin denně mi zabírá jenom sitcom Helena, máme nasazené smrtelné tempo na natáčení. A divadlo je standard. Takže rozhodně netrajdám po deseti projektech najednou. Potřebovala bych, aby měl den tak třicet hodin, pak bych možná měla čas i na odpočinek.
A stále jste single?
I kdybych měla partnera, koukala bych se na něj leda tak na fotce, protože pracuju dvanáct hodin denně. Když mám představení, tak i patnáct. Někdy i včetně víkendů. Jak říkám, leda na fotce.
Bez něj ale těžko přivedete na svět nového Belmonda. Nebo je snad tohle vaše někdejší přání už pasé?
Určitě jsem to myslela tak, že pokud už by se stalo, že bych náhodou otěhotněla, tak bych si přála porodit něco jako nového Belmonda, nebo ještě lépe řečeno – prototyp Muže z Acapulca.
Máte vůbec radost, že natáčíte Helenu?
To je pro mě velká radost. Moc jsem si chtěla vyzkoušet tenhle žánr, protože mám pocit, že to je přesně moje parketa. No a najednou točím Helenu a podle ohlasů diváků jsme trefili hřebíček na hlavičku.
Vizitka Olgy Sommerové:
- Křestní jméno dostala podle renesančního malíře Botticelliho. Asi tedy není náhodou, že je posedlá obrazy...
- Pokud jí to čas dovolí, ráda dělá koláže a kašírované sochy...
- Je narozena ve znamení Berana a „ti jsou svobodomyslní. Omezování jim rozhodně nedělá dobře. Určitě je uráží nedůvěra, se kterou se na ně pohlíží. Oni jsou přece čestní a jednají vždy na rovinu.“
S tatínkem Richardem Pogodou, kterému ráda naslouchá. 
Jste stále ještě patronkou Greenteas?
Prezidenta naší společnosti sežrala v pralese masožravka, tak držíme smutek.
To je fakt, nebo legrace?
Ne, nedělám si legraci... samozřejmě fakt.
Vám už se dnes snad nikdo nesměje, když si povídáte s kytkami, nebo ještě ano?
Je mi to úplně jedno, ať se tomu klidně smějou úplně všichni. Odmítám se zabývat tím, co si o mně někdo myslí, a podřizovat tomu své chování. Tím „někdo“ myslím kohokoliv, s kým přicházím během života do kontaktu. Jediné, co mi připadá opravdu důležité, je, co si o sobě myslím já. Ne druzí. Od toho se odvíjí všechno ostatní.
Když už jsme u té flóry, která květina je podle vás tou „nejukecanější“?
Tak... asi marihuana, po ní toho lidi nablábolí docela dost. (smích)
O čem si nejraději povídáte vy?
Podle nálady a společníka. Umím vyprávět, a dokonce i vtipně, ale moc ráda poslouchám. Můj táta je třeba fantastický vypravěč. Chodíme spolu po Olomouci a on mi vypráví o historii města a svém dětství. To jsou nádherný chvíle.
Jste přírodní rusovláska?
Teď už jsem zase špinavá blondýna, jako v dětství. Vlasy se mi zkroutily a chytly měděný nádech, když jsem byla v pubertě – pravděpodobně práce hormonů.
Považujete zrzavý odstín vlasů za výhodu, nebo nevýhodu?
Samozřejmě za velkou výhodu, zrzavý holky si všimne každý. Není to obvyklá barva.
Kdy jste si naposledy jen tak sedla na lavičku – jak to máte ráda – a pozorovala okolí?
V březnu se mi podařilo urvat jednu volnou neděli, tak jsem si dala dopolední siestu v galerii U Trojského koně. To je naprosto kouzelné místo u Vltavy, kde nalévají velmi dobré růžové víno a hrají pohodovou hudbu. Užila jsem si to.
O TOM, ŽE BÝVALA DOSLOVA NEŘÍZENÁ STŘELA A O SVÉ ZKUŠENOSTI S DROGAMI, VYPRÁVÍ SANDRA POGODOVÁ VE VLASTĚ 18/2012.
