Dana Batulková: Ano, potkala jsem novou lásku

Když se s herečkou Danou Batulkovou (54) setkáte osobně, ani omylem jí nebudete hádat její skutečný věk. Možná proto, že si ho nepřipouští. Říká se, že ve tváři člověka se odráží vše, co kdy prožil. Ovšem ani tohle v jejím případě neplatí. Z jejích očí čiší radost, z úsměvu pohoda, klid, vyrovnanost...

Ne každý by ustál to, co ona – ze dne na den jí shořel dům, vzápětí od ní kvůli mladší partnerce odešel muž a otec jejich dvou dětí... Nevzdala se, šla dál a dnes už se na všechno, co má za sebou, dívá jinýma očima. „Možná to souvisí i s tím, že se změnila doba. Jinak se pohlíží na partnerské vztahy, na manželství, na člověka. Všechno je jinak, a ten zlom, co nastal za těch posledních 20 let, je obrovskej. V něčem je to lepší, v něčem určitě horší,“ říká.

O čem jste jako dítě snila?

Třeba o tom, že jednou pojedu do Ameriky a potkám tam Vinnetoua. Jsem generace, která na tomto filmu vyrostla. Snila jsem, jak jezdím po prérii na koni, Vinnetou se do mě zamiluje. Pak jsem snila o klucích. Ale teď si uvědomuju, že většinou jsem snila o tom, co žiju teď. Záviděla jsem dospělým, protože jsem si naivně představovala ten jejich „svobodný“ život. Jak se procházejí po Praze, nejlépe v pracovní době, sednou si do kavárny na kávu...

To jsem si zažívala při příležitostném záškoláctví. Až teď, po padesátce to MÁM, jsem naprosto svobodná, soběstačná, žiju ten pocit, o kterém jsem kdysi dávno snila. To nádherné období, kdy jsem měla děti malé, už je pryč. Jsou dospělé. Marjánce je 18, Kuba už vlastně bydlí jinde, i když za námi často jezdí.

Doma je zkrátka doma.

Ale kupříkladu já už teď nemusím tak rychle domů. Stále častěji tam na mě nikdo nečeká. Naopak čekám na ně. No jo! Když tak jedu z Prahy na vesnici, kde bydlím, a všechno si to uvědomím a řeknu si, že je to tak v pořádku, prožívám euforické gejzíry štěstí. Raduju se z toho, co je kolem, těším se domů a děkuju za krásný život.

Je to důležitý. To si ničím nesmíme nechat vzít, ani blbou situací v týhle zemi! I to je náš malý vklad k celkové atmosféře. Změnit řeč obličejů. Psychologové radí usmát se na sebe ráno v zrcadle. Mohli bychom to praktikovat i na ulici a usmívat se i na ostatní, být laskavější. Skvěle to funguje. A určitě nebudeme vypadat jako idioti.

Ke komu chováte největší úctu?

Určitě ke svým rodičům a svým dětem. Úcta ke starším je přirozená, mé generaci to bylo často zdůrazňováno, byli jsme tak vychovaní. Bylo to skoro až moc, máme to v sobě zadřené. Jedu v tramvaji a vyskakuju ze sedadla, když vidím starší osobu. Ale musím si dávat pozor, ty osoby matou tělem a bývají dneska už mladší než já. Úcta k rodičům je zcela v pořádku, ovšem úcta k dětem je podle mě ještě důležitější. Ctít, jací jsou, jejich odlišnosti, názory... Pak chovám úctu k lidem, kteří mi hodně pomohli nejen profesně, ale především lidsky.

Prozradíte, kam nejraději utíkáte, když je vám smutno?

Jsem-li v Praze, jdu do kavárny, dám si kávu a cigaretku a ze smutku se stane docela příjemný stav. Mám-li volno, tedy o prázdninách, jedu na Šumavu, anebo k moři. Říkám tomu soukromá psychoterapie. Moře by v případě depresí a smutků mělo být na recept, není nic lepšího. Šumavu miluju a nevím, kde se to vzalo, protože naše rodinné kořeny v této oblasti nejsou, ale je to nádherná krajina, kde se cítím velmi dobře.

Přilnula jsem k tomu místu a často se tam vracím. No a já mám tu výhodu a ten dar, že mám divadlo. To je místo, kam vejdete a v tu ránu jste v jiném světě. Po představení ve vás stále pulzuje adrenalin, pocit štěstí a člověk zapomíná na všechny problémy. A taky se tam máme rádi, je tam dobrá energie. Za chvíli začíná nová sezona a já se na všechny moc těším.

Hovoříte o dobré energii, ale existuje i špatná, a lásku může poznamenat strach...

Láska se strachem... je to daň za to krásné, co nám láska dává. Strach, že o ni přijdete, strach o ty, které milujete. Dobro a zlo – všechno je v protikladech, neuměli bychom jinak nic rozlišit. I když já osobně strašně toužím po harmonii a sama se ji snažím vytvářet. Je to jako lehká opilost, droga. Jsem tak uzpůsobená a taky už vím, co to je být na dně. Zažila jsem pocity štěstí i neštěstí. V drobnostech to zažijeme i několikrát za den. Ale raduju se, když se ta křivka jen tak lehce vlní. A ještě k tomu strachu. Hodně věcí jsem prošvihla jen proto, že jsem se bála. Lidí, situací...

Je fajn, když si to člověk přizná, tím se dostává dál.

Jak stárnu a je mi dost věcí už fuk, zbavuju se i strachu a je to paráda. Vždycky když moje děti něco řeší a nevěří si, říkám jim, ať se podívají na ty okolo, protože ti se možná bojí ještě víc. Čím dřív se člověk toho nesmyslného strachu zbaví, tím líp. Žije se mu jednodušeji. A naše duše ve spojení s univerzem? Věřím na duchovní svět kolem nás, na svět, který nemůžeme vidět. Těžko se to dokazuje, ale někdo má ten dar a vidí to. Někdo se s tím setkal, alespoň jednou. Pokud jsme pozorní a citliví, jsou kolem nás a pro nás různá znamení.

Zoufalý člověk bývá vnímavější, jako by se mu něco otvíralo nebo se mu andělé (nebo duše nebo energie) snaží pomoct, aby věděl, že není sám. Mám takové zážitky a nedávno na besedě v klášteře v Milevsku jsem vyprávěla o dvou bytostech – andělech, které jsem viděla, a myslela si, že se mi představený kláštera páter Jakub vysměje. Naopak. Ještě mi doporučil literaturu. Jsem amatér, mluvím jen o svých pocitech.

Jak se bráníte negativním energiím?

Tou pozitivní. Jak říká Květa Fialová, když jde proti nám negace, chce zase negaci, aby se vybila. Ale když jsme pozitivní a obejmeme ji, je tak zmatená, že ztratí sílu a rozplyne se. A když je té negace moc, uteču. Lidi neustále negativní jsou jako upíři.

Co říkáte na rčení, že nic se neděje náhodou.

Všechno je přelévání příčin a důsledků. Spousta věcí se děje proto, že dlouhodobě něco přehlížíme, děláme to špatně, neřešíme to, nemluvíme spolu. A pak se z průšvihu třeba poučíme, ale ne vždy a ne všichni.

Co bylo pro vás dosud největší bolestí?

Naštěstí... (ťuká na čelo) jsme jako rodina pohromadě, mám rodiče, bezvadný děti, skvělého partnera... Nemám si vůbec na co stěžovat. Asi nejtěžší bylo období, kdy jsme přišli o domov a hned vzápětí následoval odchod mého muže (herce Davida Prachaře – pozn. aut.). To bylo období, kdy jsem vážně myslela, že se zblázním. Nebylo to jednoduchý, byly to dva velice nabité roky. Marianě bylo pět a Jakubovi šestnáct. Hlavní úkol pro mě byl udržet své duševní zdraví a těch dětí.

Ale to už je minulost, nyní jste šťastná.

Jsem spokojená a často i šťastná. Můžu to klidně říct, není to rouhání. Jsem sebevědomější a míň se podceňuji.

Proč jste se podceňovala?

Byla jsem těžký introvert. Teď už tak možná nevypadám, dost na tom pracuju. Introvertní lidé to mají mnohem těžší, jsou v řadě rozhodnutí pomalejší, zdrženlivější... Prošla jsem velikou proměnou. Začalo to už na DAMU, když jsem vstoupila do prostředí, které pro mé vnitřní já bylo naprosto zdrcující, no a tak se to učím celý svůj život.

A díky tomu posunu jste potkala i novou lásku.

Asi ano. Potkali jsme se při práci, tak byl čas trochu se poznat. Ondra je ještě větší introvert než já, ale snaží se. Je to neuvěřitelně poctivý člověk a je na něj spolehnutí. Jelikož já jsem trochu mimoň a občas se kdesi vznáším, on mě dobře uzemňuje. Čili všechno se děje tak, jak má.

O ROZVODOVÉM BOOMU, ŽENSKÉ ENERGII A VZTAZÍCH S MLADŠÍMI MUŽI SI DANA BATULKOVÁ POVÍDÁ S REDAKTOREM LUBOŠEM NEČASEM VE VLASTĚ 35/2012.