Mohlo by vás zajímat
Jsem jedna z mnoha žen, které se snažily držet nějakou dietu. Nezkusila jsem jen dvě tři, bylo jich kolem dvaceti. Od „zázračné“ tukožroutské přes vajíčkovou, ananasovou, hollywoodskou, zeleninovou až po pouhé pití čerstvých šťáv. Byla to pořádná hloupost a já na ni pěkně doplatila.
HURÁ, HUBNU!
Nikdy jsem nebyla hubená tyčka, už od základky jsem měla kila navíc. Není tedy divu, že jsem se vrhla na diety. Naposledy jsem se od kamarádky dozvěděla o devadesátidenní dietě, která mě nadchla, tak jsem se do ní pustila.
Měla jsem tehdy asi 85 kilo při výšce 172 centimetrů. Dietu jsem poctivě držela celé dva měsíce. Hodně jsem cvičila a hýbala jsem se tak často, jak jsem jen mohla. A skutečně to přineslo své výsledky - zhubla jsem na 75 kilo, což mě strašně těšilo. Všichni mě chválili a já se cítila skvěle.
Jak ale začal kritický třetí měsíc, polevila jsem a začala dietu čas od času porušovat. Dostávala jsem neuvěřitelnou chuť na sladké a dokázala jsem spořádat klidně i tři tabulky čokolády najednou. Moc dobře jsem věděla, že začínám zase pomalu přibírat, ale ta slast při jedení čokolády byla strašně vzrušující a zároveň hrůzostrašnější než ty nejhorší noční můry.
Darmo jsem si dávala předsevzetí, nedokázala jsem přestat. Netrvalo dlouho a já přibrala na 83 kilo.
Dokázala jsem sníst hromady čokolády. Začala jsem rychle tloustnout.
S DIETAMI JE KONEC
Cítím se špatně a nejvíc na to doplatilo moje zdraví. Už před dietou mi padaly vlasy, ale teď mi začaly vypadávat docela velké chumáče. Při každém česání je to stále víc vidět. Šla jsem tedy na vyšetření a k mé hrůze mi zjistili něco se štítnou žlázou. Finální výsledky ještě nemám, ale bojím se už teď.
To nejhorší ale je, že jakkoli se snažím, nedokážu přestat myslet na jídlo, hlavně na sladkosti.
Proto všem radím – žádné diety, žádné pokusy s nimi, nebo na to doplatí vaše zdraví! A jen u vlasů, jako to bylo ze začátku v mém případě, zůstat nemusí.
Já se teď pokouším jíst zdravě, sportuju. Tedy spíš jsem teprve začala se sportováním a hýbáním se, ale věřím, že každý krok se počítá. Chtěla bych navštívit nějakého dietologa, aby mi pomohl můj mozek a ty šílené chutě na sladké přehodit na normální chod. Vím ale, že když se o to nepokusím v první řadě sama, neudělá to za mě nikdo.
Znáte ten pocit, že tu čokoládu, co je ve spíži, prostě nemůžete a nemůžete dostat z hlavy? Kdy je to ještě normální a kdy už chorobné? A co s tím?
Napište nám své nápady do komentářů pod článkem.