Právě tyhle dvě gastronomie mu totiž učarovaly. „Ve Francii jsem byl poprvé v osmnácti letech, mluvím francouzsky a francouzská kultura je mi velice blízká. Pravidelně jednou ročně jezdím do Francie přednášet. Není tedy divu, že jejich styl jsem postupně poznal a je mi blízký.
A proč Čína? Začalo to asi čínskou poezií, která mě okouzlila, a pak již dvacet pět let dělám akupunkturu. Kultura v Číně je velice bohatá a pokaždé člověku přináší nové poznání. I tam se rád vracím,“ vysvětluje. Kromě úžasných chutí je mu blízký i jejich vztah k jídlu.
„Konzumace jídla může a měla by být relaxační. V tom si jsou Číňané a Francouzi blízcí – věnují jídlu a stolování mnohem delší čas, než je zvykem u nás. Jídlo je druh svátku: zkuste třeba do nějaké francouzské instituce zavolat ve všední den mezi dvanáctou a druhou hodinou. Centrála je přepnutá na automat a dozvíte se, že máte zavolat až po druhé hodině, protože jsou na obědě. A ani třetí světová válka nemůže být vypovězena v době oběda.“
Bez koření není vaření
Rád vaří pro hosty a vždycky podle toho, na co má kdo chuť. Ale má i svoje oblíbené recepty. Třeba pomazánku z roquefortu. „Lžíci pravého francouzského roquefortu (polotvrdý plísňový sýr z ovčího mléka), lžíci armagnacu a lžíci másla promíchám a nechám uležet. Neznám lepší pomazánku na toust. S červeným vínem ideální pochoutka! Anebo rád dělám pravou pařížskou cibulačku, na kterou vám dám recept.“
S nákupem surovin ovšem může být problém. „Ale dříve to bylo obtížnější, muselo se leccos nahrazovat, dnes jak pro francouzskou, tak pro asijskou kuchyni najdete vše potřebné. V čínských obchodech je k dispozici „černé vejce“, stejně jako ústřicová omáčka nebo jasmínová rýže. Pravdou ovšem je, že evropská verze takzvané čínské kuchyně je přizpůsobená Evropě – skutečná čínská kuchyně je mnohem pestřejší. Taky rád používám koření, třeba česnek nebo zázvor, bazalku či tymián. Bez tymiánu a provensálských trav by nemohla být francouzská verze jídel tak dokonalá. Neumím si bez nich představit nadívaná provensálská rajčata!“
Se svou kamarádkou Helenou Vondráčkovou má slavný psychiatr společnou velkou lásku k vaření. A také k jídlu, když uvaří někdo jiný :-)
Bacha na krevní cukr
Jídlem se zabýval i profesně – napsal knihu Harmonie vaření a lidská duše. „Obecně třeba platí, že konzumace živočišných bílkovin může zvyšovat agresivitu, ale i jiné potraviny mohou něco signalizovat. Třeba chuť na sýr bývá při nedostatku vápníku a fosforu (ale doporučuje se v tomto případě více brokolice, která také obsahuje fosfor a vápník, ale má méně kalorií), chuť na banán upozorňuje na potřebu draslíku, oříšky zase potřebu vitaminu B nebo tuku, chuť na kyselé ovoce zase bývá u nemocí žlučníku či jater. Snížená hladina krevního cukru zase vede k hrubosti, agresivitě,“ vysvětluje. A na závěr přidá jednu zásadní moudrost o jídle: „Pro mě je to radost, ale držím se latinské moudrosti, prý Sokratovy: Non ut edam vivo, sed ut vivam edo, což znamená: nežiji, abych jedl, ale jím, abych žil.“
Pařížská cibulačka
Potřebujete:
cibuli
máslo
vývar
strouhaný sýr
kousky opečené bagety
Postup:
Nakrájejte hodně cibule a na másle ji oblanšírujte.
Pak ji zalijte vývarem, okořeňte a nechte dlouho a pomalu vařit.
Porci polévky nalijte do misky, zasypejte strouhaným sýrem, přidejte navrch opečenou bagetu a dejte rychle zapéct do trouby.