Jak to vlastně všechno začalo, jak to, že nemám za manžela nějakého spolužáka a nežiju normálně po česku? Svého manžela jsem před čtrnácti lety poznala na vysokoškolském setkání ve Španělsku. Byl to letní pobyt, kdy jsme měli kromě krátkého studia ještě taky poznávat Barcelonu, starali se o nás tamní studenti z různých zemí. Vlastně si nás „rozebrali“, aby nám ukázali, kde co ve škole je, a taky nám dělali průvodce na výletech. Já jsem se dostala právě do skupinky, kterou vedl Achmed, mluvili jsme spolu všichni anglicky. Bylo nás deset, víc kluků než holek, ale on mě mezi nimi zaujal hned. Byl o tři roky starší než já, seriózní, ale byla s ním legrace. Věděl opravdu hodně o celém Španělsku a jeho dějinách, i když se narodil v Palestině a taky tam měl celou rodinu. Měli jsme spoustu příležitostí si povídat a líbilo se mi na něm i to, že když šli ostatní kluci někam do klubu v noci „pařit“, on si dal jenom minerálku, protože alkohol pít nesmí. Mluvili jsme spolu o všem možném a zaujalo mě, jak máme na hodně věcí stejný názor, i když pochází z jiného konce světa než já a má za sebou jiný život. Jeho země je prakticky pořád ve válce, to si tady neumíme představit. Vyprávěl mi, jak žije jeho rodina, o sestrách a mamince a mně se moc líbilo, jak hezky o nich mluvil. Líbilo se mi taky, jak popisuje jejich život, že jsou doma mezi ostatními ženami a pečují o dům a děti. To bylo něco úplně jiného, než jsem znala od nás.
