Mohlo by vás zajímat
Když jí bylo devatenáct, nastoupila na ARO jedné z pražských nemocnic. „Byla jsem bezdětná, tak jsem neměla problém střídat denní, noční, pátky večer, víkendy. A navíc, práce mě strašně bavila a naplňovala.“
Leccos se změnilo v okamžiku, kdy s manželem založili rodinu, a když se jim narodilo první dítě. Pak se sice Milena ještě na dva roky do nemocnice vrátila, ale přišlo druhé těhotenství a nabídka jiné práce od nejlepší kamarádky z dětství.
„Vždycky jsme o sobě věděly. Jen v době, kdy cestovala, se kontakty omezily. Ale když se vrátila, otěhotněla, a tak začala mít trošku víc času na to, abychom se zase daly dohromady.“
A protože obě maminky zjišťovaly, že v téhle zemi se toho pro děti moc nedělá, napřely svou pozornost do této oblasti. „Zjistily jsme, že nemáme s dětmi kam jít, že mateřská centra jsou přeplněná a je jich ještě k tomu málo.
A dětské koutky v obchodních centrech člověka taky zrovna nenadchnou. Tak jsme před necelými třemi lety vytvořily mobilní Park Tři Věže,“ líčí Milena.
Na konci března vítaly děti v Chebu jaro.
Upečou si placku, zajdou za ježibabou
Původně chtěly vybudovat stálý park, kde by se děti scházely s rodiči, prarodiči, kamarády. Toho snu se sice nevzdaly a stále je to pro ně prioritou, ale než by seděly a čekaly třeba na grant, rozhodly se, že budou za svými malými i velkými klienty jezdit.
A odkud se vzal název Tři Věže? „První je věž poznání, druhá věž pohybu a třetí věž pohádek. V poznávací části si děti mohou projít několik naučných stezek – farmářskou, řemeslnou stezku nebo tu s názvem První zemědělci v Čechách. Tady si třeba upečou vlastní pšeničnou placku.“
V druhé části se děti hýbou. Vloni například tančily zumbu. „Jezdí s námi pan Šušor, který hraje na bubínky a společně s dětmi a jejich doprovodem vytvoří orchestr, do něhož se kolikrát zapojí třeba sedmdesát lidí najednou. V této části najdete i naše kamarády – indiány, kteří s dětmi tancují skutečné indiánské tance,“ vypočítává paní Milena.
Třetí část je pohádková. Společně s vílami mohou děti objevit vodní poklad. Vloni pořídily chaloupku paní ježibabě, kde si odvážlivci mohou v pytli se zrním najít malý drahokam, před letošní sezonou si zase na zakázku nechaly vyrobit obřího draka. Aby se dětem nic nepřihodilo, najdete u každé atrakce jednoho z asistentů.
„Letos už jich potřebujeme 45. A to nepočítám tým, který ten den „nepracuje“, ale stará se o to, aby to šlapalo. Takových je nás deset. Celé to zprodukovat není zrovna legrace. Teď už třeba musíme jezdit dvěma velkými auty.
Ale nemůže to být kamion, protože s ním se nedostaneme na všechna místa, kam potřebujeme. Právě tyhle organizační věci pro mě byly nejsložitější. Už jenom, že jsem musela zvednout telefon, zavolat, vyjednat. Když firma to, co slíbila, nedodala, tak znova. To jsem předtím neznala.“
Teď už Mileně pomáhají vlastní děti. „Chodí s různými náměty: Maminko, tohle bychom mohli dělat, vyrábět, tancovat... V podstatě už si ve své hlavě připravují vlastní park. Můj syn si klidně vezme hračky a hraje si, že přijede autodoprava, nakládá věci, staví doupě pro ježibabu.“
A ještě jedno velké plus vidí Milena Krčálová na své nové práci. „Tím, že se často objevujeme na farmářských slavnostech, s námi naše děti projely spoustu zajímavých míst po celé republice. Viděly snad všechna hospodářská a domácí zvířata, umějí rozeznat ječmen od ovsa. A to je přece taky moc prima.“
Zajímají vás další příběhy žen, které se nebály a vyrazily vstříc nové kariéře? Přečtěte si o nich v nové Vlastě 14/2013. Kromě toho v ní najdete i spoustu informací o rekvalifikačních kurzech, které vám také mohou pomoci změnit profesi.