Francie jí v pondělí dala Řád čestné legie!
Když se se mnou po sedmi letech rozešel můj první kluk a našel si jinou, byla jsem schopná jako pes čekat, než půjde z práce domů, a „náhodou“ ho potkat. Navštívila jsem tu novou slečnu, abych jí vysvětlila, jak velice ho miluji a že bez něj nemohu dále žít. Byla jsem si jistá, že to pochopí a že mi ho vrátí. Nepochopila a nevrátila, naštěstí.
Když jsme se po patnácti letech potkaly, ona se smutným úsměvem prohlásila něco v tom smyslu: „To víš, manželství není od toho, aby byl člověk šťastný.“ Tedy ne něco v tom smyslu, ale přesně tohle.
Díky, Markéto, zachránila si mi život. Ne že by se mi to už nikdy nestalo, ten pocit, že když se rozejdu s tímhle mužem, už nikdy nebudu šťastná, protože už nebudu mít s kým objevovat západy slunce a východy slunce. Ale zatím se naštěstí vždycky někdo našel. Byl úplně jiný, než jsem čekala, a východy a západy s ním byly taky úplně jiné, ale taky krásné.
Moje nejlepší rada pro čerstvě rozejité kamarádky proto je: Nekvičet, na nic nečekat, a jak přestanete mít opuchlé oči, tak si okamžitě hledat někoho jiného!
A ještě P.S.: Od té doby, co mám dítě, vím, že východy slunce se dají moc hezky pozorovat i s ním.
Oční vyšetření nebolí
Pokud by tomu tak nebylo, lidstvo by už asi dávno vymřelo. Neboť naprosto pragmaticky vzato: Kdo po celý život zůstal s tím prvním či s tou první, a když to nevyšlo, zůstal/zůstala už navždy sám/sama?
Jsou miliardy sluncí svítících na miliardy květin. Někdo přelétá z jedné na druhou a nikdy tu pravou nenajde, jiný zase zůstane lapen hned tou první či druhou. A oba mohou být jak spokojeni, tak se užírat touhou po jiných kytkách.
Každopádně když jedno slunce zhasne či jedna květina uvadne, neřešte to, i když je to někdy třeba hodně těžké. Tu svoji zahrádku nakonec najdete.
Jasně, může se stát, že život je sice loukou plnou květin různých barev, tvarů i vůní, ale přesto je jen jedna jediná, která ční nade všemi ostatními, hýčkáme si ji ve skleníku a žádná jiná z té louky se jí nevyrovná. Ovšem svítí na ni úplně jiné slunce než právě to naše. I tak si toho važme. Protože je to pořád lepší, než být na Sahaře a v neustálé tmě.
P.S.: Osobně si svoji první lásku pamatuji. Bylo to na základce, jmenovala se Dana a byla to zrzka. A dodnes je to kočka.
Miliardy sluncí svítí na miliardy květin.
Dagmar Školoudová celý dospělý život strávila prací v médiích - naposledy jako šéfredaktorka tištěné Vlasty před odchodem na mateřskou dovolenou. Teď jí čas zabírá samozřejmě především roční chlapeček, ale každou volnou chvilku tráví u notebooku psaním pro Vlastu webovou - třeba v pražském parku Stromovka u kočárku. Občas by si taky ráda přečetla nějakou knihu, ale musí si momentálně nechat zajít chuť.
Adam Sklenička se v mediálních vodách pohybuje od střední školy. Má rád komunikaci a samotu. I z toho vyplývá, že zbožňuje paradoxy. Miluje film, pro vlastní zábavu si i sám občas něco natočí. Když nekouká na filmy, čte. Když nekouká na filmy nebo nečte, někde jezdí a chodí. Zvláštní oblibu má v Krušných horách. Rád fotí. Nerad se fotí. Vadí mu, že všechno výše uvedené prostě nejde stihnout.