Otto Placht: Malíř, který se chtěl stát šamanem

Proč jste zanechal v Praze slibnou kariéru na Akademii vý- tvarných umění a vydal jste se do Peru hledat tajemství?


Je to dlouhé vyprávění. Po 90. roce jsem se namísto malby začal věnovat konstruování jakéhosi kinetického monumentu, který jsem chtěl podle fyzikálních zákonů rozpohybovat. Vytvářel jsem ho z různých zbytků věcí, které lidi v té době,
 na prahu nového svobodného státu, začali vyhazovat. Do Prahy přijel malíř Salvatore la Rosa z Miami
a zamiloval se do pražského genia loci. V mé práci viděl jakýsi návrat k rudolfínským pokusům o sestrojení čehosi, co by fungovalo na základě magických pravidel. Pozval mě do Miami, abych tam své dílo představil.

A tam jste se seznámil
s Pablem Amaringem, šamanem z Peru.


Jeho naivistické kresby mi trochu připomínaly fraktální geometrii (složité geometrické objekty pozn. red.), kterou jsem používal ve skicách ke svému modelu, a měl jsem pocit, že když vyrazím do Peru, že tam objevím něco jako Golemův šém, kterým ten svůj experiment rozpohybuji. Žil jsem ve svém snu, připadal jsem si jako tvůrce, který hledá tajný kód a skrze zkušenost ho v džungli objeví.
 Takže jste odletěl do neznáma. Do té doby jsem moc necestoval, nešlo to, takže exotika mě přitahovala. Zvláště džungle. Byla nedotčená turismem a říkal jsem si, že tam ten kód objevím. Ocitl jsem se na měsíc ve vesnici Pucallpa. Tam měl Pablo Amaringo školu, kde se indiánské děti učily kreslit. Malovaly různé obrázky a já jsem tam přednášel několik lekcí figurální tvorby jako v Praze na Akademii. Ony umí malovat lístečky, přírodu, ale člověka nesvedou. Byly úplně fascinované.

Mimořádných zážitků jste měl ale víc?

Dostal jsem doporučení na šamana, který provozoval léčebné rituály. Podává se při něm nápoj ayahuasku, vývar z liány a z listů keře čakruny. Jde o psychotropní látku, která silně ovlivňuje lidské vědomí. Vstoupíte do astrálního plánu džungle, vidíte její duchovní potenciál, který v sobě skrývá. Je to kosmická inteligence, která má hadí podobu a je ženského rodu, nabitá energií.

To je strašidelné.

Jde o mystický zážitek, kdy cítíte, že tento svět je jen povrchem a že za ním je ještě jeden. Při rituálu jste úplně fyzicky paralyzovaný, tělo necítíte. Šamané se v tomto jiném světě učí léčit. Není to rekreační droga, na tom se nemůžete stát závislý, protože je to ráj a peklo dohromady. Je to velmi bolestivé, dělá se vám hodně špatně od žaludku, lidé tam při tom zvrací. Je dobré být v pohodě, když ayahuasku pijete, protože nemá s člověkem slitování, je to predátor z džungle.

Objevil jste při tomto zážitku Golemův šém, který jste hledal?

Tato první ayahuasková seance mi můj konstrukt odplavila z mozku. Zjistil jsem, že je to úplná blbost. Vrátil jsem se k živelnému malování. A nyní se periodicky vracím ke studiu přírody, člověka. Pomohlo mi to v tom, že jsem přestal o svém díle pochybovat.


Pak jste se vrátil do Prahy.


Rok jsem se snažil tady o své zkušenosti z džungle vyprávět, ale neměl jsem posluchače. Uvědomil jsem si, že je to tajné učení a že 
o tom mluvit nemám, že se tím spíše zesměšňuji. Tak jsem prodal nějaké obrazy a zase odjel zpět. 
A zůstal...
Krátce po příjezdu jsem onemocněl horečkou dengue. Z minuty
 na minutu vás rozbolí tělo tak, že se nemůžete ani napít. Našel jsem v místní škole volnou třídu, zrovna byly prázdniny, a týden jsem tam ležel a čekal na smrt. Objevil mě tam jeden známý kluk a poslal svou sestru Moniku, aby mi pomohla. Když už jsem přestával žít, tak ona se tam objevila a já se zamiloval. Byla to indiánka kmene Šipibo a stala se mojí ženou.


Za devět měsíců jste se stal
i otcem.


Byl jsem u porodu a už nikdy bych to nechtěl zažít. Monika ten den proseděla na stromě u jezera, pak přišla a řekla, že už je to tady, ať jdu hledat porodní babku. Opřela se o mě zády, porodila a já jsem přeřízl nějakým nožíkem pupeční šňůru. No a protože malá Klárka plakala, usnesli se, že má v sobě psího ducha a že ho 
z ní musí vyhnat. Ve stejnou chvíli se totiž pod domem narodila fence štěňátka. Jenže pod tou podlahou
 je největší humus, jaký si dovedete představit. Je to místo plné parazitů. Oni vzali ta štěňátka a začali jimi novorozeně hladit. Byl to otřesný zážitek.
 Ale zvykal jsem si. Postavil jsem nám tam dům a byl jsem šťastný. Učil jsem se starat o malé dítě mezi indiány a občas maloval. Po dvou letech se narodil syn Píno. V tu dobu mě začali navštěvovat první Češi, kteří chtěli objevovat vzdálenější místa světa.

Rozkřiklo se, že nějaký Čech žije v džungli.

Většina z nich chtěla samozřejmě vyzkoušet ayahuasku a mě to začalo vyčerpávat. Strávil jsem měsíce vyprávěním a posloucháním o tomto zážitku a ještě jsem měl starost
 o ty mladičké turisty, kteří chtěli poznávat tajemná místa a netušili, co by se jim mohlo stát. Navíc jsem si uvědomil, že moje děti čeká budoucnost žebravých indiánů, kteří vybírají peníze od přijíždějících turistů. Rozhodl jsem se je dát do české školy. Takže jsme na konci devadesátých let odjeli do Prahy. Tady se narodila třetí dcera.


Jsou tu spokojené?

Ano. Občas děti do Peru vezmu, aby si udržovaly tradiční vazbu, ale ony tam moc nechtějí. S Monikou jsem se nakonec rozešel. Nicméně na ní obdivuji, že se naučila česky, našla si práci a bez problémů se zapojila do zdejšího života.

I na tom rozchodu jste poznal čáry a kouzla indiánů.


Když jsme se s Monikou rozešli, našel jsem si studentku antropologie, která psala práci o životě indiánů. Vzal jsem ji do Peru. To jsem ovšem neměl dělat. Jak jsem se objevil v naší vesnici s jinou ženou, začarovali mě. Celý měsíc jsem zvracel. Neustále jsem se dávil. Vyskákaly mi vředy (hlavně tam dole), vypadalo to, že mi upadne. Jen co jsme odjeli do Limy a odtud zpátky do Čech, tak všechny potíže zmizely. Šamanismus tam funguje. Potvrdil mi to i jeden peruánský právník, přes kterého jsem prodával náš dům. Říkal, že s tím má mnoho zkušeností, protože ho vždy protistrana v soudním sporu nějakým způsobem začaruje.


Nenapadlo vás stát se šamanem?

Jeden čas jsem se chtěl šamanské rituály učit. Ale uvědomil jsem si, že nechci lézt lidem do hlavy, a to bych musel. Máma mi říkala, že bych měl dělal její obor. Ale jsem lehkovážný, a navíc jsem odmítal strávit celý život mezi nemocnými. V mojí práci mě ale hodně podporovala a chodila na všechny vernisáže. Říkala: „Děláš jednu blbost za druhou, ale hlavně že pořád maluješ...