Jiřina se narodila 3. dubna 1912 v Praze do měšťanské rodiny mistra ve vozovně, který měl s dcerou své plány. Chtěl, aby nastoupila na obchodní akademii. Jenže Jiřina, která odmalinka milovala sport, biografy a divadlo, tajně složila zkoušky na pražskou Státní konzervatoř. Maminka naštěstí stála při ní a dceru podporovala. Když se otec po roce dozvěděl, že ho dcera oklamala, musela odejít z domova. Že ale udělala Jiřina dobře, bylo víc než jasné. Už v šestnácti letech vystupovala pod matčiným jménem Jiřina Papežová v Osvobozeném divadle, to jí ale zřejmě nestačilo. O rok později napsala dopis šéfovi činohry Národního divadla, kde ho žádala o přijetí. A dostala šanci. Nejprve tu hostovala, v osmnácti už měla na první scéně angažmá. Diváci i kritika si Jiřiny okamžitě všimli. Kritika o ní mimo jiné napsala, že ženy v jejím podání v sobě nesou jakési tragické předurčení. Kdyby tak ten publicista věděl, co se bude se samotnou herečkou dít...
Nezapomenutelná Maryša i Viktorka
Přestože na prknech Národního divadla dostávala jen vedlejší role, Jiřiny si brzy všimli filmaři. V devatenácti letech debutovala v komediích Muži v offsidu a Miláček pluku. Hvězdnou slávu jí ale přinesla hlavně role Maryši. V roce 1933 si ji střihla v Národním divadle, o dva roky později pak ztvárnila tuto postavu i ve filmu. Když bylo Jiřině dvacet čtyři let, odešla do Vinohradského divadla a dál natáčela filmy. Její výkon nešťastné Viktorky v Babičce je nezapomenutelný, za zmínku stojí například i Muzikantská Liduška. Do svých filmů ji chtěli také nacisté, těm však dala Štěpničková košem. Dokonce si prý nechala i operovat zdravé koleno, aby v nich nemusela hrát. Pozdější obdiv komunistů si za to ale rozhodně nevysloužila. Spíše naopak...
Odmítlas nacisty? Obdiv nečekej...
Válka skončila, psal se duben 1947 a Štěpničkové se v Londýně, kde byla na studijním pobytu, narodil syn Jiří, který je dnes známým hercem. Jeho otcem byl akademický malíř Jan Samec, za kterého se krátce předtím prostřednictvím zástupce na velvyslanectví provdala. Pár se brzy rozvedl. V Československu se bohužel nevyhnula hledáčku Státní bezpečnosti, ani s nimi však nechtěla nic mít. Zatímco fašisté její názor respektovali, komunisté se ji rozhodli zničit. Na plátně už ji nikdo nespatřil a stále méně příležitostí dostávala také na divadelních prknech.
„Přijeď, holka, mám pro tebe práci!“
Když jí proto v létě roku 1951 přišel vzkaz od režiséra Františka Čápa z Německa s textem „Přijeď, holka, mám pro tebe práci“, rozhodla se popadnout příležitost za pačesy. Vždyť potřebovala nějak uživit sebe i tehdy čtyřletého Jirku. Jenže kdo mohl tušit, že vzkaz byl falešný a vše bylo v režii StB? Komunisté si toho roku po únorovém převratu upevňovali svou moc a potřebovali exemplárně předvést, že jakýkoliv odpor proti zřízení bude bez kompromisu potrestán. A vymysleli akci s názvem Generální prevence. Z každého oboru společenského života si vybrali skupinku nebo jednotlivce, kteří byli pro režim nepohodlní, zdiskreditovali ho, předhodili lidu a v okázalém procesu ho odsoudili buď k mnoha letům za mřížemi, nebo rovnou k smrti. Z politiky si pohlaváři vybrali Miladu Horákovou a Rudolfa Slánského, odnesli to také zástupci různých církví či skauti. Kulturu v tomto odporném seznamu tajné policie reprezentovala právě Jiřina Štěpničková.
Past sklapla
Jiřina se rozhodla s malým Jirkou opustit Československo. Dohodla se ještě s Růženou Daňhovou. Ta se jí měla v zahraničí starat o domácnost, Jiřina by vydělávala v divadle a u filmu. Den D nastal 22. října 1951. Eugen Hoffman, se kterým Jiřina chodila, ji v předvečer útěku vyzvedl po představení a nasedli na pražském smíchovském nádraží do vlaku, ve kterém byla skupinka lidí včetně Daňhové. Na zastávce Škviřín, už na ně čekal převaděč Jiří. Měl je provést pohraničním prostorem Planá u Mariánských Lázní. Právě on byl zřejmě estébákém, který měl celou akci na starosti. Skupina měla ujít patnáct kilometrů po třech pětikilometrových úsecích. Když začala dcera Daňhové Drahuška plakat, Daňhová se rozhodla vrátit, ostatní pokračovali. Náhle zavelel Jiří běžet a zmizel. Když se ozvala střelba, všem už muselo být jasné, že past sklapla. Do míst, kde údajně leželo Západní Německo, už Jiřina s malým Jirkou nestačila doběhnout. Pro Daňhovou si přišli za pár dní.
„Buď ráda, jiní dopadli hůř!“
Na soud čekala v pankrácké věznici až do 2. prosince 1952, verdikt byl dopředu jasný. Případ dostal na starost soudce Rudý, přezdívaný Rudý kat, a během dvou dnů rozhodl, že Štěpničková zůstane za mřížemi 15 let. Soudce neopomněl Štěpničkové sdělit, že ještě dopadla dobře. Měl totiž v ruce i vynucenou petici z vinohradského divadla, v níž se některé hereččiny kolegyně podepsaly pod žádost o trest smrti. Druhý den soudu bylo popraveno jedenáct lidí z předešlého procesu, mezi nimi například Rudolf Slánský. Malý Jiří žil půl roku v dětském domově, pak si ho vzal k sobě jeho otec. S ním byl až do třinácti let v Karlových Varech a maminku vídal jen jednou za čtvrt roku na návštěvě v pardubickém vězení. Jiřina si nakonec odseděla necelých deset let. Její sestra Marie neúnavně sepisovala žádosti o milost. Ty posílali i někteří kolegové, mezi nimi například Karel Höger, Vlasta Fabiánová a Jaroslav Vojta. Na svobodu vyšla jen dva měsíce před prezidentskou amnestií. Na svobodě to však pro ni nebyl žádný med. Se synem žili v bytě bez vody, Jiřina jen těžko sháněla práci ve svém oboru, až po roce dostala angažmá v kladenském divadle a poté v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého. Až pražské jaro přineslo Štěpničkové jisté zadostiučinění. O jejím případu se v roce 1968 hodně psalo a v květnu byla jmenována zasloužilou umělkyní. O rok později byla společně s dalšími soudně rehabilitována. Znovu dostávala příležitosti nejen u divadla, ale také u filmu a rozhlasu. Svobody se ale už nedožila. Zemřela na rakovinu čtyři roky před revolucí ve věku 73 let.