Vaše matka myje každou sobotu okna, dcera nedokáže ovládnout výbuchy vzteku a sestra se na každé dovolené zraní, nebo aspoň onemocní. Možná je k tomu dovedla jejich minulost – trauma, nespokojenost, nevyslovené emoce, stres.
My, trpitelky
Dopřejte rtům masku!
Chodíte všude pozdě? Přejete si mít vrch nad ostatními.
Shromažďujete věci? Cítíte se ohrožená a nedůvěřujete.
Všechno zamykáte? Chcete se uzavřít před „zlým světem“.
Stále si s něčím hrajete? Jste znuděná nebo frustrovaná.
Kouříte? Budujete si odstup přes „kouřovou clonu“.
Podle průzkumů trpí stresem, panickými poruchami nebo depresí více než polovina zaměstnaných Britů. A s Čechy to nebude jinak.
Samozřejmě, některá povolání jsou nebezpečná, třeba policista nebo hasič, a psychicky náročná, jako u zdravotních sester nebo učitelů.
Obrovský stres prožívají také matky malých dětí, které zároveň chodí do práce. Dalším pracovním stresorem je prostředí, ve kterém je hluk, prach, příliš horko nebo zima.
Přirozenou reakcí by bylo reagovat, říct někomu, že nás štve, zařvat, ať jsou všichni zticha, nebo prostě utéct domů. Jenže to my nemůžeme, a tak v sobě stres hromadíme a trpíme.
Studie profesorky Laury Cousino Kleinové z Univerzity Penn State v USA potvrdila: Ženy vystavené na pracovišti vyššímu stupni hluku, jako je vyzvánění telefonů, skřípění tiskáren nebo mluvení kolegů, trpí vysokou mírou frustrace.
Následkem toho jedí více tučnějších pokrmů a dvojnásobné porce. „Dělaly, co musely, a byly v tom dobré. Zaplatily však vysokou cenu, která se začala projevovat až poté, co stresor odezněl,“ vysvětluje profesorka Kleinová.
Potlačená emocionální odezva vede ke stresu, který pak uvolňujeme skrze zlozvyky. Čím silněji emoce potlačíme, tím těžší dopad.
Takže místo toho, abychom na někoho zařvaly, začneme si třeba poškubávat vlasy. Příště to mimoděk uděláme stejně a stane se z toho návyk. Naše myšlení a jednání totiž vytvářejí v mozku jakési „stezky“.
Pokaždé, když zareagujeme na situaci stejným způsobem, tuto svoji myšlenkovou stezku upevníme. A čím pevněji je v nás zakotvená, tím hůř se z ní odbočuje.
Kudy z toho ven?
Není to lehké, ale jde to. Někdy pomůže náhoda. Třeba jako v případě mé kamarádky Petry, která si kousala nehty. Pak přijala zaměstnání jako uklízečka a došlo jí, čeho všeho se dotkne a jak hloupé je dávat to do pusy.
Zkusit můžete náhražku. Například místo přecpání se čokoládou se napít vody. Zní to nesmyslně, ale kupodivu to po čase začne fungovat.
Nebo si zkuste do notýsku zapsat poznámku pokaždé, když svému zlozvyku nepodlehnete. A samozřejmě se za to pěkně pochválit!
U některých zlozvyků pomáhá jejich přehnání. Jste schopná sníst u televize balení zmrzliny? Tak si jich dneska dejte pět! Možná se na ni zítra a pozítří nebudete moci podívat a popozítří už nebude nutkání tak silné.
Co znamená, když si pořád…
… saháte na nos: potřeba po uznání a souhlasu
… hladíte část těla: absence konejšení a odpočinku
… odkašláváte: strach říct pravdu
… poklepáváte nohou: nervozita nad přešlapováním na místě
… skřípete zuby: vztek a touha po pomstě
Pokud pořád utíráte prach z televize, utřete ho dneska ještě třikrát. Pravděpodobně si uvědomíte, jak je to zbytečné. Tato metoda s sebou ovšem nese riziko upevnění návyku. Musíte si prostě vyzkoušet sama, co právě na vás funguje.
Zkuste pochopit, proč určité zlozvyky máte, a změnit jejich příčinu. Matka, která pořád myje okna, touží mít všechno dokonalé. Vytvořila si představu, že když bude uklizeno, budou všichni šťastní a v bezpečí.
Dcera dává výbuchy vzteku najevo, že zdaleka není tak dospělá, jak vypadá. Nedokáže se ještě vypořádat se světem a jeho nároky.
Sestra, která pokaždé o dovolené onemocní, nejspíš žije v neustálém stresu. Promluvte si s ní o tom, proč si ve skutečnosti nechce udělat volno. Sáhněte si do duše.