Kdysi jeden básník napsal: „Lidé jsou v podstatě dobří. Pouze se podle toho nechovají.“ Snad měl pravdu. Je to pořád lepší než věřit tomu, jak se sami o sobě, potažmo o lidstvu všeobecně, vyjadřují mnohdy někteří z nás.
DOBRÁK ČILI HLUPÁK?
Možná by vyznělo lépe nahradit slovo „hodný“ výrazem „dobrý“. Když slyšíte, jak o vás někdo říká „To je taková hodná holka“, neodbytně se vám do mysli vkrádá myšlenka, jestli tím spíš nemyslí, že jste pěkná blbka. Jenže zase výraz „dobrý člověk“ téměř neslýcháme, snad jen v případě zesnulých.
Ale kde ta slova "hodný" a dobrý" vlastně vzala ten negativní nádech? Hodný fakt neznamená blbý. Hodný člověk je dokonce ze všeho nejméně hloupý. Naopak je velice chytrý, protože pochopil, že to, co děláme pro své bližní, děláme také pro sebe. Na tom, že jsme vstřícní k našim bližním a našemu okolí, můžeme jedině vydělat, zatímco hodně ztrácíme, když takoví nejsme. Hodní lidé jsou na cestě k úspěchu.
Pomáhat se vyplácí!
JÁ NA BRÁCHU, BRÁCHA NA MĚ
Bez přímé reciprocity čili vzájemnosti v duchu hesla „ruka ruku myje“ byste se v životě daleko nedostali. Jednou pomůže kamarád vám, jindy zase vy jemu. Přímá spolupráce se rozvíjí v souladu s vývojem společnosti. Poprvé na tento fakt poukázal americký biolog Robert Trivers. Podle něj totiž mnoho lidských pocitů (soucit, důvěra, vděk, pohoršení) vychází z jednoduché logiky „něco za něco“.
Pokud se s někým v životě setkáváte častěji, netroufnete si ho jen tak podrazit - pro jistotu. Schopnost konat dobro je zčásti zděděná, zčásti získaná během raného dětství. Ale dá se během života rozvíjet.
Nejsilněji se ochota ke spolupráci projevuje - celkem logicky - mezi příbuznými. Čím užší krevní pouto vás k někomu váže, tím pravděpodobněji s ním budete chtít spolupracovat. Souvisí to s podvědomou touhou šířit svou genetickou stopu. Vaši příbuzní nesou s velkou pravděpodobností stejné geny jako vy. Budete-li je podporovat, napomáháte tak šíření vlastních genů do budoucnosti.
"Je hodný, a proto s ním jsem jsem."
LASKAVOST ZA ÚSPĚCH V ŽIVOTĚ
Laskavost je nejdůležitějším faktorem našich životních úspěchů. Takže nemáte-li v sobě dost altruismu pro to, abyste byli hodní kvůli ostatním, buďte takoví alespoň pro své vlastní dobro - abyste byli v životě úspěšní.
A neplatí to jen pro jednotlivce, nýbrž i (a vlastně zejména) pro celé skupiny, organizace a společnosti. Pohlédneme-li zpět do historie, nemusí to tak vypadat. Bezohledným a výbojným státům se poměrně často dařilo podrobovat si výrazně ušlechtilejší společnosti. Jenže takové výhry se zpravidla nakonec ukázaly být jen dočasné a vedly onu špatnou společnost k pádu do propasti. V dlouhodobém měřítku z toho jednoznačně vycházejí lépe dobré společnosti a takové, které pečují o blaho svých členů.
I vy jste určitě vstřícní a laskaví - i kdybyste to do sebe třeba ne vždy řekli! Jen si uvědomte, jak fungujete v životě. Nežijete na této planetě přece sami. Paviáni žijí v tlupách, ryby v hejnech, antilopy ve stádech, včely v rojích, tučňáci v koloniích. I člověk se sdružuje do různých skupin, ať už to jsou party, kluby, sídliště, vesnice, města, davy, tlačenice.
Shlukování má své výhody. Ty popisuje teorie evolučních sad. Členství v „sadě“ člověk získá třeba sdílením stejné hudby, módy, koníčků, ale i zeměpisné polohy, například podle toho, kde bydlí. Čím více shodných sad, tím lépe spolupráce probíhá.
Bezohledné války štěstí nikdy nikomu nepřinesly.