Řekněte cigaretám: Sbohem!

Zdraví 11. srpna 2020

Ty dlouhé bílé mrchy mě věrně doprovázely k maturitě, do prvního zaměstnání, na svatbu i k rozvodu. Po jedenácti letech kouření ale nastal čas zkusit se rozejít i s nimi.

Jako malé mi tabákový kouř vadil, nechápala jsem, jak mohou cigarety někomu chutnat, a tátovi jsem několikrát krabičku přelepila izolepou, aby se k nim nemohl dostat.

O pár let později ale tento zlozvyk dostihl i mě. Začalo to celkem nevinně na brigádě v restauraci, když mi bylo patnáct.

Kolegyně mi nabídla cigaretu a já, protože jsem chtěla být za frajerku, jsem neřekla ne. Když kolegyně řekla onu osudnou větu: „Pozor, máma jde!“, lekla jsem se a tabákový dým šlukla. Nejdřív to pálilo, ale s každým dalším šlukem méně a méně. Od té doby se ze mě stala závislačka.

Smrdíš, holka...

První tři roky jsem kouřila tři až pět cigaret denně, v dalších jsem se dostala na krabičku a při příležitostných oslavách, kde se hojně popíjelo, jsem byla schopná vykouřit ještě víc.

Cigarety mě zbavovaly stresu, zaměstnala jsem jimi ruce, když jsem se někde cítila nejistá, pomáhaly mi vydržet vzhůru dlouho do noci, když jsem se učila na zkoušky do školy.

I přes všechna tato pozitiva mi ale časem začaly být na obtíž. Na kávu s přáteli jsem chodila jen do kuřáckých kaváren, kterých postupně ubývalo. Když jsem pobývala v nekuřáckém prostředí, cítila jsem, jak mi smrdí oblečení. Doma v kuchyni, kde se kouřilo, všechno načichlo a každý rok jsem musela malovat našedlé zdi. Navíc jsem se začala zadýchávat a na hodinách aerobiku jsem už často nestačila tempu lektorky. Jednoho rána jsem si proto řekla: „A dost!“

Sama to nezvládnu

Protože jaksi „svépomocí“ jsem se pokoušela přestat kouřit už několikrát a marně, objednala jsem se do Centra pro léčbu závislosti na tabáku, aby mi s odvykáním pomohli odborníci. Sestřička mi nejprve provedla vstupní vyšetření a zjistila, že mám o 20 procent sníženou kapacitu plic. Objednala mě na skupinové sezení k paní doktorce, které se konalo o týden později. Na něm mi paní doktorka vysvětlila, jak probíhá léčba, a probrala s námi situace, které máme spojené s kouřením.

Léčba se zaměřuje na psychické i fyzické příznaky odvykání. Někteří odvykající mohou bez cigaret pociťovat nervozitu, třes rukou a jiné neduhy. Právě pro ně jsou určeny medikamenty. Jiní kuřáci naopak fyzické příznaky nepociťují, ale jsou na cigaretě závislí psychicky - myslí na ni ve dne v noci a touží si ještě jednou šluknout. Těm léky příliš nepomohou a musí najít jinou alternativu, čím kouření nahradit, například čištěním zubů, pitím čaje, sportem a podobně. Já patřila spíše mezi ty „fyzicky závislé“, tak jsem si odnášela lék.

Tříměsíční výpovědní lhůta

První tři měsíce jsou prý nejhorší. Abych se nezcvokla, psala jsem si deník. Předkládám vám zjednodušený výtah, abyste věděli, jak jsem to típla. Anebo se o to aspoň pokusila...

  1. týden
    Po tabletkách mi je nevolno od žaludku a motá se mi hlava. První den užívání jsem si zkusila dát cigaretu, ale lék způsobil takovou odpornou pachuť v ústech, že mi cigareta nechutnala a po prvním potáhnutí jsem ji típla. Super je, že se mi po něm zdají veselé, barevné sny, zatímco běžně trpím nočními můrami.

  2. týden Většinou přes den vypiju dvě tři kávy, ale zatím jsem neměla ani jednu. Bojím se, že by mě to nutkalo zapálit si. Ze stejného důvodu se vyhýbám i oslavám s přáteli, kde se popíjí alkohol. Zatím tedy do sebe liju čaje a vodu.

  3. týden Zlepšila se mi pleť a užívám si pocit, že mi voní oblečení i vlasy. Ale na cigaretu pořád myslím, ne že ne. Ale říkám si, že když jsem vydržela už dva týdny, bylo by škoda znovu začít. Když na mě přijde neodolatelná chuť, jdu si vyčistit zuby. Po pastě by mi cigáro stoprocentně nechutnalo.

  4. týden Spočítala jsem si, že jsem za minulý měsíc ušetřila dva tisíce! Tisícovku sice stojí tem „proticigaretový“ lék, ale stejně. Nicméně přiznávám, že mi pořád chybí ten pocit něco vdechovat, šlukovat. Na radu lékařky jsem si proto pořídila inhalátor Paipo napuštěný pomerančovým aroma.

  5. týden Bydlím ve čtvrtém patře v domě bez výtahu a dřív mi dělalo problém to množství schodů zdolat. A dnes? Vyběhnu je bez problémů! Užívám si přitom, jak skvěle se mi dýchá.

  6. týden I přesto, že chodím cvičit dvakrát týdně jako dřív, přibrala jsem dosud 3,5 kilogramu! Občas totiž chuť na cigaretu zaháním dobrotami. Šlehačkový větrník, tatranka, hamburger... Asi začnu chodit na aerobik častěji.

  7. týden Tento týden je pro mě zátěžový - čeká mě dlouhá pracovní cesta autem. Dřív jsem si dávala kuřácké pauzy na pumpách, teď jsem těch 5 hodin tam, pracovní schůzky a 5 hodin zpátky zdolala bez cigaret. Alespoň jsem si na cestu koupila lízátka, která mi potřebu něco žužlat vynahradila.

  8. týden Ačkoli jsem k aerobiku přidala dvakrát týdně ještě spinning a už to dodržuji druhý týden, nezhubla jsem ani o gram. Poprvé za ty dva měsíce vyrážím s přáteli (všichni jsou kuřáci) do baru. Zvládla jsem nezapálit si, ale upřímně: pořád jsem přemýšlela, proč lidi vlastně chodí do baru, když nekouří? Ke skleničce alkoholu mi prostě cigareta chyběla.

  9. týden Jupí, konečně začínám hubnout! Stojí to sice úsilí nekouřit, jíst zdravě a čtyřikrát týdně stíhat a hlavně se donutit cvičit, ale alespoň mám dobrý pocit. Čím déle nekouřím, tím více ale na cigaretu myslím. Nevím, co s tím mám dělat...

  10. týden Začala jsem zbaběle žvýkat Nicorette žvýkačky. Já vím, sice už nekouřím takovou dobu, ale pořád lepší dát si nikotinovou žvýkačku než si zapálit.

  11. týden Nevím, jestli je to tím, že nekouřím, ale přijde mi, že dřív jsem bývala optimističtější, radovala jsem se z maličkostí a často se smála. Teď je ze mě bručoun. Jsem protivná a náladová. Mám pochmurné nálady a nic, kromě faktu, že nebudu mít rakovinu plic, mě netěší.

  12. týden Začala jsem znovu kouřit! Stydím se za sebe a styděla jsem se to říct i lékařce. Ta ale kupodivu byla milá a potěšila mě, když mi řekla, že odvykání s pomocí lékaře většinou vyjde až na pátý pokus. Tak mám ještě čtyři šance. Vám ale přeji pevnější nervy a odhodlanost vytrvat.