Stejně odtažitě se pochopitelně choval ke mně. Já to nejdřív neviděla, byla jsem šťastně vdaná a v jednom kuse těhotná, ale vlastně už tehdy jsem vnímala, že mě má rád nějak divně. Když jsem dělala, co potřeboval, bylo všechno v pořádku, jak jsem ale chtěla mít vlastní názor nebo udělat něco po svém, hned jsem byla za špatnou. Poučoval mě, jak se věci mají dělat, jak mám vychovávat děti, i když s nimi skoro nebyl, jak mám vařit, i když on v kuchyni ani neumyl nádobí. Byla jsem strašně vyčerpaná, pomáhala mi maminka, ale potom umřela, a já si jí ani nestěžovala, přece jsem slíbila před Bohem, že budu s mužem v dobrém i ve zlém. A pořád jsem si byla jistá, že se mám dobře, vlastně nám nic nechybělo, jenom jsem se přestala vznášet na těch obláčcích štěstí a začala s životem spíš bojovat. Jenže jaký boj, zas na druhou stranu! Všechny děti mi dělají jenom radost, všechny vystudovaly, dneska už jsem samozřejmě mnohonásobná babička. Jenom někdy nevím, jestli jsme jim do života dali dobrý příklad. Jednou se mě nejstarší dcera zeptala, jestli jsem od táty nechtěla nikdy odejít. „Nikdy, holčičko, nikdy,“ řekla jsem jí na to. „Proč se ptáš?“ Vypadlo z ní, že není v manželství šťastná. „Víš, nejsem už naivní, ale představovala bych si lásku, kde si jeden druhého váží. Jenže Vašek mě má jenom jako servisní službu a běda, když s ním v něčem nesouhlasím, všechno musí být po jeho,“ vysvětlovala. Jako bych to neznala! Jenže tehdy jsem jí na to řekla, že kvůli takovým hloupostem se lidé nerozvádějí. „Prosím tě, to zvlád- neš. Vždyť to by přece nestálo za to, hádat se. Však si to nějak všechno udělej po svém, hlavně mu řekni, že má pravdu,“ radila jsem jí. Dneska si to ale vyčítám. Nevypadá šťastně, když spolu mluvíme, ale už si nestěžuje. Asi mě poslechla, s Václavem jsou pořád spolu, ale třeba by byla s někým jiným spokojenější.
