Se Svatoplukem jsme se poznali na nedělním výletě s přáteli. Opravdu, i když to zní jako z nějakého dívčího románku. Mně bylo osmnáct, jemu čtyřiadvacet, a já se do něj zamilovala snad na první pohled. Ráda bych si myslela, že on do mě taky, ale někdy mě napadá, že to byl jen dobrý odhad situace. Že rychle poznal, že budu žena, se kterou bude moct manipulovat a dělat si sám, co chce. Žena, která se nikdy nevzepře a bude se jenom usmívat. Ale třeba mu křivdím, vždyť se mi život s ním nejdřív opravdu líbil. Moje maminka mi ho vymlouvala, jistě měla s muži víc zkušeností než já, ale já si říct nedala, to víte, poblázněná mladá holka. Za tři měsíce jsme ohlásili svatbu, však taky kvůli tomu, že já si před ní „nedala říct“. Jak vidíte, opravdu jsem myslela vážně, že se zaslíbím jen jednomu muži a budu mu stát po boku v každém čase. A taky jsem to tak dělala. Od samého začátku, kdy se nám postupně narodily čtyři děti a já na ně byla úplně sama, protože můj muž se jim skoro vůbec nevěnoval. Já vím, tehdy to nebylo zvykem, aby tátové vozili kočárky. Však taky dneska těm holkám závidím, když vidím, jak se jejich manželé dětmi pyšní a třeba je na veřejnosti krmí nebo i přebalují. Svatopluk byl s dětmi vždycky jenom při nějakých oficiálních příležitostech, jinak ho zajímalo jen to, aby šly brzy spát a nosily ze školy dobré známky. Nijak jim neubližoval, určitě je celým srdcem miloval a miluje, ale tím svým odtažitým způsobem, však mi to bylo tisíckrát líto, když by si potřebovaly hrát s tátou a on byl pořád jenom v práci nebo s přáteli.
