Nevím, jestli mi byl nevěrný Svatopluk. Podezřívala jsem ho asi rok, kdy se často setkával s „kamarádkou“ ze sportovního oddílu, ale nevím to jistě. Ovšem co spolu asi tak mohli pořád probírat několikrát za týden po večerech. Svatopluk mi vždycky řekl, že jde někam s ní, ale víc se k tomu nevyjadřoval, i když jsem se ptala, proč se s ní vídá tak často, že by měl být radši s dětmi doma. To byla doba, kdy pro mě bylo obzvlášť těžké se nehádat a řešit všechno s úsměvem. Ale ani jsem se ho na to, co se přesně děje, nezeptala, k čemu by to bylo dob- ré? Pravdu by mi stejně neřekl. Jak se dá přežít tolik let s někým, kdo vás uzurpuje a trápí? Docela dobře, zvyknete si. Víte, kdy nebude doma a budete mít klid. Víte, co rád k večeři a že ta večeře musí být přesně v půl osmé, jinak se bude vztekat. Naučíte se dělat věci tak, jak chce on, a potom, když to nevidí, je předělat po svém. Těšíte se, že odjede na služební cestu a vy si večer otevřete s kamarádkou lahev vína a povídáte až do rána. A pak zas dlouhé týdny pijete jenom čaj, protože manžel tvrdí, že pro ženu se alkohol nehodí. Divíte se mi, že jsem takhle žila? Mně to ani nepřišlo zvláštní. Vždyť se mi opravdu nedělo nic hrozného. Ani jsem to navíc jako nějaký problém dlouho nevnímala. Až teď, před pár lety, po té zlaté svatbě, mě začaly hryzat pochybnosti. Opravdu má člověk takhle žít? Znamená to, že jsem si zvykla, že jsem jako ta žába, kterou pomalu ohříváte v hrnci s vodou, až ji uvaříte, a ona se nesnaží vyskočit? Na svém životě už samozřejmě nic měnit nebudu. Oba jsme staří a žijeme tak, jak jsme žili celý život. Nebudu se Svatoplukem ani nic řešit, nechci se na nic ptát, jen bych si přála, abychom spolu ještě byli co nejdéle. Divíte se? Ale vždyť je to přes to všechno můj muž. Jenom si myslím, že láska by měla vypadat jinak.
