Když půjdu na vysokou, najde si jinou ženskou

„Možná vám můj problém bude připadat jako z předminulého století, protože vzdělání se dneska bere pro ženy jako samozřejmost. Že má někdo vysokou školu, nikoho nenaplňuje úžasem, vždyť takových lidí je spousta.

Jenže já ji nemám, a mít chci! Neumíte si ale představit, jaký to je pro moji rodinu problém,“ začíná zeširoka Ludmila (38).

Jsou to přece děti nás obou!

Její manžel má střední školu a vůbec nechápe, proč by si měla ve svém věku přidělávat starosti se studiem. „U něj je to vlastně tak, že nechápe, proč bych měla nějaké starosti se studiem přidělávat jemu,“ říká trpce Ludmila. Mají totiž dvě děti (10 a 12 let), a její muž má pocit, že kdyby začala studovat, musel by se o ně víc starat. „No to asi musel, proti tomu se nedá nic namítnout. Ale to je přece úplně v pořádku, vždyť jsou to děti nás obou!“ To ale není celé jádro pudla...

Problém bude i v tom, že její manžel si myslí, že Ludmila by neměla být vzdělanější než on.

„Ovšem to už stejně jsem, protože mám nástavbu. Teď si chci dokončit ještě ekonomické studium. Pro moji další práci je to nezbytné. Jemu se to ale nezdá. Už o tom doma mluvíme dva roky.“

Vlastně se ani nedá říct, že o tom mluví, protože pokaždé, když Ludmila začne, její muž prohlásí, že už k tomu svoje řekl, a odejde. A potom s ním nejmíň dva dny není vůbec řeč.

„Opravdu nevím, co mu vadí víc. Jestli pocit, že se nestihnu starat o domácnost, když budu někam dálkově dojíždět, a potom se ještě doma učit. Nebo to, že budu vzdělanější než on. Možná se taky bojí, že budu vydělávat víc peněz, ale to snad by podle mě měl být spíš rád!“ diví se Ludmila.

Proti studiu jsou i kamarádi a rodina

Ovšem její manžel to tak nevidí. Byl vychovaný v tradičním modelu rodiny, kdy muž chodí do práce a žena se stará o domácnost. „Samozřejmě, já do práce chodím už teď, a vyděláváme skoro stejně. Ale fakt je, že on mi doma moc nepomůže. To už musí být, když namaže dětem chleba. Pořád si myslí, že starost o kuchyni i o uklízení je jenom moje práce a že od něj je moc hezké a výjimečné, když mi s tím někdy pomůže.“

Myslí si, že na vině jsou v tomhle i jeho kamarádi, se kterými se vzájemně utvrzují v tom, že žena patří k plotně. A taky jeho rodina, kde není nikdo, kdo by se za ni postavil.

Obě švagrové si vystačí se střední školou, a když se jim svěřila se svými sny a plány, řekly jí, že se zbláznila. Jedna pracuje v místní nábytkářské dílně jako referentka, další je doma s dětmi.

„Ta mi dokonce přiznala, že ona se vůbec vrátit do práce nechce. Prý nechápe, proč se radši nenechám od Mirka živit, když on je k tomu ochotný a byl by ještě šťastný, kdybych na něj každý den doma čekala s večeří. Dokonce mi naznačila, že bych se měla bát, aby si nenašel místo manželky, která trajdá o víkendech někde po školách, nějakou, která mu místo toho doma uvaří.“

Co dělat?

„Jak říkám, možná vám můj problém připadá jako z předminulého století, ale věřte mi, že mě to opravdu trápí. Vlastně si vůbec nevím rady, co mám udělat, protože nechci nijak ohrozit svoje manželství, ale zároveň bych opravdu ráda ještě studovala. Myslím, že když se mi to nepodaří, bude ze mě otrávená ženská, která by měla pocit, že se obětovala pro svoji rodinu. Nejsem si jistá, jestli by naše manželství nelikvidovalo nakonec právě tohle.“

Co byste Ludmile doporučili? Jak má postupovat, aby manžela přesvědčila? Nebo raději nemá riskovat a své plány na studium zabalit? Poraďte v komentářích pod článkem.