Máte vy, vaši známí, spousedi či kolegové psa, který udělal nebo dělá něco výjimečného? Například pomáhá postiženému pánovi? Můžete ho přihlásit do ankety o statečné psí srdce, jehož letošní finalisty a jejich příběhy vám představujeme. Soutěž pořádá časopis Psí kusy a záchranářský magazín Rescue report a výsledky se vyhlašují začátkem jara. Soutěží se v několika kategoriích – Záchranný čin služebních a záchranářských psů, Záchranný čin psů laiků, Ocenění dlouhodobě pomáhajících psů či Ocenění in memoriam. Nominovat lze služební a pracovních psy z organizací, ale i běžné neprofesionály. Adepty na mimořádné ocenění můžete přihlásit do dalšího ročníku. Stačí vyplnit jednoduchý formulář na webových stránkách www.statecnepsisrdce.cz.
PŘÍBĚH PRVNÍ
Když jsem viděl krev na jeho krku, věděl jsem, že je zle
Kdesi venku pobíhal ozbrojený a nebezpečný muž. Policisté už mu byli na stopě, ale pak zmizel pod příkrovem lesa. Lidský zrak nahradil citlivý psí čich. Podpraporčík František Kohout, pátral se svým německým ovčákem podél lesa, když tu se před ním vynořila postava. „Policie. Jménem zákona, stůjte!“ vykřikl psovod. Muž ale ihned zmizel v křoví. A hned za ním Romer. Za pár vteřin zločince dostihnul. „Romer byl zakousnutý v mužově levici, jenže v druhé ruce jsem spatřil zakrvavený nůž,“ popisuje František Kohout dramatickou honičku. Vyzval pachatele, aby odhodil zbraň, což muž sice udělal, ale stále se snažil utéct. Romer ale nepovolil. A tak společně složili pachatele na zem. „Nasadil jsem mu pouta, Romer už jen hlídal. V té chvíli jsem si ale všimnul, že mu z krku a hrudníku crčí proudy krve.“ Měl velké štěstí. Rány nožem minuly životně důležité orgány. Operace dopadla dobře a po dvou týdnech mohl zvěrolékař konstatovat, že Romer je mimo ohrožení života. Za další měsíc se znovu pustil do tréninku a vloni v listopadu se vrátil do služby.
PŘÍBĚH DRUHÝ
Překousala vodítko, aby mě zachránila
„Dona byla už odmala hodně empatická, je nám s manželem stále nablízku, nejraději nám sedí u nohou a pořád nás pozoruje. Jako by měla pocit, že nás má na starosti,“ říká Eva Gojdová o své čtyřleté fence howawarta. Těsně před Vánocemi se vydaly na hřbitov. „Donu jsem vzala s sebou, protože u nás tam mohou i psi. Přivázala jsem ji k plotu a začala měnit zvadlé květiny. Jenže pak se mi udělalo špatně.“ Eva totiž trpí už dvacet let diabetem. Kdykoli jde ven, bere si s sebou něco k jídlu a změří si hladinu cukru v krvi. Ani tentokrát nezapomněla. Přesto se jí najednou udělalo zle, upadla do hypoglykémie. „Sedla jsem si a začala podřimovat, v téhle fázi už diabetik neuvažuje rozumně,“ vzpomíná Eva na nepříjemnou událost. „Seděla jsem tam zřejmě dlouho, matně si vzpomínám, že mě probudila Dona tím, jak mě olizovala. Skákala po mně jako divá a já se válela v nazdobeném hrobě.“ Později se ukázalo, že Dona si sama překousala vodítko, protože jí chování paničky připadalo divné, vycítila, že je v nebezpečí. „Trochu jsem se probrala, chytla Donu za zbytek vodítka a nechala se vést. Pes byl pro mě jediná jistota. Nevěděla jsem, kde jsem ani co tam dělám,“ popisuje Eva, která cestou i několikrát upadla, ale věrná fena čekala, a když nevstávala, strkala do ní čenichem. „Byla už tma, když mě Dona dovedla na obecní úřad a do knihovny, kde pracuju a kam ji občas beru a kde ještě byla paní, která tam uklízela a ta zavolala mého syna. Až zpětně mi došlo, že mi Dona zachránila život. Už jednou se mi něco podobného stalo, ve spánku. V šest hodin ráno mě vzbudila, olizovala mi tvář. Ale i když lezu třeba jen na strom trhat ovoce, sedí pod ním a hlídá. Je to můj strážný anděl,“ usmívá se Eva.
PŘÍBĚH TŘETÍ
Autistickou dceru neopustí ani na chvíli
Terezka mu neřekne jinak než Kavi nebo Kavísek. Jejím pomocníkem se stal v roce 2013. „Když můžou mít psího pomocníka nevidomí či epileptici, proč by ho nemohl mít i autista?“ vysvětluje Terezina maminka. Její dcera trpí atypickým autismem a vývojovou poruchou chování. A moc toužila po tom, mít psa, německého ovčáka. Za podpory lidí z organizace Helppes a finančních dárců se to podařilo. „Od prv ní vteřiny se Kavi od dcery nevzdálí ani na krok. Doprovází ji na ulici a do kroužků. Dcera díky němu mnohem lépe snáší i složitá lékařská vyšetření. Kavi je velmi vnímavý k autistickým náladám, a proto s ním Terezka zvládá krizové situace. Když někdo křičí, sesune se na zem ke psovi a pevně se ho drží. Jde s ním do hypermarketu, divadla, kina, kavárny, na výstavu i rockový koncert. Bez Kaviho by to nedokázala. Pes ráno v sedm nastupuje do služby a večer v devět končí. Hlídá i dceřin spánek, protože ji budí noční děsy. Někdy se k ní přitulí a Terezka ho hladí. Když je na tom dcera hůř, Kavi mě hned běží vzbudit.“
PŘÍBĚH ČTVRTÝ
Krásný „Bubák“ se nebál ničeho a nikoho
Metisovi nikdo neřekl jinak než Bubák. Krásný německý ovčák černý jak uhel byl postrachem všech zločinců. Specialista na pachové práce, ale dokázal si poradit i s agresivním lumpem. Lidský život zachránil nesčetněkrát... Jednou dostala jeho panička, policejní psovodka Sabina Humpálová, zvláštní úkol – najít v šumavských močálech za Volyní paní, která se vydala na procházku a ztratila se. Navíc cítila, jak se pod ní propadá zem. Naštěstí měla mobil, a zavolala o pomoc. Policejní hlídka však neuspěla. Zato Metis narazil na její stopu téměř okamžitě a hodinu před půlnocí ji našel. Metis zemřel loni v létě ve 12 letech.
PŘÍBĚH PÁTÝ
Díky Colettce jsem překonal strach z epilepsie
„Hlídá mě při epilepsii a pomáhá mi tam, kde mi to s mou postiženou rukou nejde,“ říká Václav o své fence. Colettku, kterou vycvičili ve společnosti Helppes, má od loňska, a je to velmi empatická a citlivá fenka. „Colettka umí ohlásit epileptický záchvat dopředu, a tak už se nestane, že zůstanu někde ležet. A kdyby se to stalo, tak mě neopustí. Navíc má na vestičce napsáno asistent epileptika a díky tomu by mi měli lidé pomoct.“ Nezřídka se totiž stává, že člověka při epileptickém záchvatu považují kolemjdoucí za opilce nebo feťáka. Václav trpí epilepsií a také má částečně nepohyblivou levou ruku. Nikdy neměl rád rehabilitaci, ale s Colettou je to prý zábava. „I když to bolí, ruka se krásně uvolňuje. Když si na ni namažu sýr nebo paštiku, ona mi ji celou promasíruje.“ Colettka s ním chodí i do školy. „Získala srdce spolužáků a hlavně spolužaček, mám najednou díky ní hodně kamarádů, kteří mi pomůžou, když je mi zle. S ní můžu jezdit do školy sám, rodiče už mě nemusí tak často vozit, překonal jsem strach. Ona mě totiž dokáže upozornit na přicházející záchvat. Nejdůležitější ale je, že díky ní nejsem sám. Život mi hodně změnila k lepšímu,“ svěřil se Václav.