Ačkoli tak Oldřich Nový na první pohled nepůsobil, měl docela dobrou fyzičku. Možná po svém otci Antonínovi, který jako vrchní pražský hasič nejednou prokázal svou statečnost a zachránil mnoho lidí při požárech, které v 19. století v hlavním městě propukaly mnohem častěji než dnes. Nový byl přísný nejen k ostatním, ale hlavně k sobě. Vstával pravidelně v půl sedmé ráno a chodil spát o půlnoci. Doma ve své pracovně na Janáčkově nábřeží měl ribstoly a veslovací trenažér a rozhodně tam nebyly jen na ozdobu. Kondici vyžadoval i od svých herců v Novém divadle, proto jim platil hodiny v soukromé tělovýchovné škole pana Hojera v podzemí hotelu Ambassador na Václavském náměstí. Měli to do ní ostatně jen pár kroků...
I když jsme Oldřicha Nového vylíčili jako celkem sportovního člověka, jedno je jisté: procházky zrovna nevyhledával. Alespoň se o něm traduje historka z Brna, kde se při svém hostování pokaždé pohyboval výhradně taxíkem. Jednou prý řidiče požádal, aby ho dovezl k lesu. Taxikář poslechl, u lesa zastavil a čekal, co bude dál. Jenže herec zůstal sedět a pouze požádal o stažení okénka. Seděli tak asi dvacet minut a pak pan Nový pravil: „Již jsem se dost nadýchal, můžeme jet zpátky.“ I tak tedy vypadal pobyt na čerstvém vzduchu podle Kristiána.
Mimochodem svůj nejslavnější film o Kristiánovi natočil s režisérem Martinem Fričem těsně po 15. březnu 1939, tedy po okupaci Československa nacisty.
